Aeronaut

9. února 2015 v 11:26 | The Wall |  Ozvěny ticha
Přeleželý polštář. Přeleželá hlava, zachumlaná do tichých eskapád. S()ní. A někde tam uvnitř se přetáčí kazeta zánovního očekávání... - O čem že zpívá? O neviditelných gejzírech řeřavého magmatu. O pretenzích na legovanou naději. - Hloupé řeči. Hloupé...
Chvění dechu. Zadusím ho dvěma loky čisté vody a zvrhnu na sebe vyhřátou peřinu. (Kvaziselanka jedné zimní noci.) {Vystrčit hlavu z trudovitého zákopu. Nechat do sebe bubnovat šrapnely vzpomínek. A pak bez váhání, krapet procítěně, (s pohledem upřeným do očí všech těch přiblble důstojných nepřátel) zahájit svou melickou felonii.} Pach zakysaného splínu. Ucpává chlupy v nose. - A kam se poděly slzy krkavčích omylů? Roztrhaly amfory ustrašených vět? / Někdo ťuká. "Venku?" Ne, uvnitř.
{Vystrčit hlavu z oprátky a v rohu nově vybájených vesmírů říkat: "O.K., anabáze už jsou za námi." - Po chodbách se tu rozvalují palimpsety stárnoucích příběhů: vložil jsem je do huby durdících se radiátorů. Do jednoho vzplály jako ukradené brikety.}

Ležím naznak, ležím na boku, ležím na břiše. Stále se musím převalovat. Křiklavě nepříjemné. - Jako by i náš kocour, který se při návratu z namrzlých haluzí učil alespoň zčásti úspěšně létat, spal blaženějším spánkem než já.
Myšlenkové intermezzo. Cvrkot hodin. Alkoholové opojení nedovřenou francovkou. Útlocitné pavučiny. Slyším své odkašlávání.
Příkopy na cestě. Běžím. Kotníky proráží molekuly výstředního stereotypu a neomylně dopadají nazpět. Jak dlouho jsem již nezažil ten hloupoučký rituál pseudospolečenské kastrace! {Čekají na mne. A já trhám. Dokud nebude co.} - Postupně se blížím a mlhy přibývá. / ...


Z okna hledím na projíždějící autobusy. Jezdí sem tam, bez cíle; bez cíle hledím na hejna padajících bílých hvězd. Jestli je z nich nějaká šťastná?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama