Únor 2015

Další erzety

15. února 2015 v 20:54 | The Wall |  Já a ti druzí
Nikdy jsem si nedával předsevzetí. Nikdy jsem nemusel plnit předsevzetí. Ale letos je vše jinak. Stojím na prahu své nové dekády, stojím nad propastí zašlých let.
Hadači všech zemí! Co se stane teď? - Budu se utápět v anaforách minulých obrazů...


Aeronaut

9. února 2015 v 11:26 | The Wall |  Ozvěny ticha
Přeleželý polštář. Přeleželá hlava, zachumlaná do tichých eskapád. S()ní. A někde tam uvnitř se přetáčí kazeta zánovního očekávání... - O čem že zpívá? O neviditelných gejzírech řeřavého magmatu. O pretenzích na legovanou naději. - Hloupé řeči. Hloupé...
Chvění dechu. Zadusím ho dvěma loky čisté vody a zvrhnu na sebe vyhřátou peřinu. (Kvaziselanka jedné zimní noci.) {Vystrčit hlavu z trudovitého zákopu. Nechat do sebe bubnovat šrapnely vzpomínek. A pak bez váhání, krapet procítěně, (s pohledem upřeným do očí všech těch přiblble důstojných nepřátel) zahájit svou melickou felonii.} Pach zakysaného splínu. Ucpává chlupy v nose. - A kam se poděly slzy krkavčích omylů? Roztrhaly amfory ustrašených vět? / Někdo ťuká. "Venku?" Ne, uvnitř.
{Vystrčit hlavu z oprátky a v rohu nově vybájených vesmírů říkat: "O.K., anabáze už jsou za námi." - Po chodbách se tu rozvalují palimpsety stárnoucích příběhů: vložil jsem je do huby durdících se radiátorů. Do jednoho vzplály jako ukradené brikety.}

Ležím naznak, ležím na boku, ležím na břiše. Stále se musím převalovat. Křiklavě nepříjemné. - Jako by i náš kocour, který se při návratu z namrzlých haluzí učil alespoň zčásti úspěšně létat, spal blaženějším spánkem než já.
Myšlenkové intermezzo. Cvrkot hodin. Alkoholové opojení nedovřenou francovkou. Útlocitné pavučiny. Slyším své odkašlávání.
Příkopy na cestě. Běžím. Kotníky proráží molekuly výstředního stereotypu a neomylně dopadají nazpět. Jak dlouho jsem již nezažil ten hloupoučký rituál pseudospolečenské kastrace! {Čekají na mne. A já trhám. Dokud nebude co.} - Postupně se blížím a mlhy přibývá. / ...


Z okna hledím na projíždějící autobusy. Jezdí sem tam, bez cíle; bez cíle hledím na hejna padajících bílých hvězd. Jestli je z nich nějaká šťastná?

Vybíjení

2. února 2015 v 20:33 | The Wall |  Údery do Mého světa
Co se stalo? Šedá šeď zbídačených vítězství (...) sedí na síťce proti mouchám na opačné straně okna než já a směje se - nu, nám všem - do červeného bělma černých inverzí.
A pak ten pátek. Kohorty zbloudilých se tlačily do sálu ocejchovaného archaismy zašlých režimů a vůbec to vše připomínalo spíše myslivecké doupě než místo pro oslavu. (Přestávka pro hbité, nezřízeně konvenční přestřelky lexémů.) (Přestávka pro opilecké hudrování na společné nesnáze.) (Přestávka pro úsečné výpady nepotřebné hmoty.) Tak jsme se ocitli na konci večera a jiných vazalství. (Zmizet!) Venku nokturno jako od Chopina; jen mráz teskně romonil ve znavených údech mého těla. - Čekání na modré ze silnice. - Posléze téměř bezesná noc zakončená příjezdem pošťáka, kterého jsem považoval za zloděje, protože se svou Fabií couval k nám do kopce bez zapnutých světel.
Dále jen zamlžené vzpomínky. Dny, které nám nic nedaly. Lze takto prožít celý život? --- Jako by mě cosi (čemu budeme pracovně říkat: intuice) zahnalo až sem. Na samý okraj těžké rozmrzelosti. Vyčerpávající nechuti. (...) Čekání na probuzení. Až vše krvavé splyne s nekonečnou minulostí. -- Až se rozběhnu a neviditelné okovy zůstanou trčet v zasněžené hlíně. - Zpod baretů znovu klíčí ožehavá nejistota. A vše, co se uprostřed davu velkoměsta zdálo jako "ideál", je na cestě lemované zdí hřbitova poněkud vybledlé.