Leden 2015

Nebulózní

20. ledna 2015 v 21:19 | The Wall |  Já a ti druzí
Do střech příběhů se vkrádají pochybnosti. Probouzím se v nestydatě prázdném domě a sklízím negramotný strach neutěšeného očekávání. Parafráze ztuchlých textů. - Ach, jak zbaběle závidím všem těm neoblomným bláznům... - Jsem zase o dva dny starší (moudřejší); frivolně rozpolcený...

A proč plnit hloupé cíle? Copak nestačí vědomí apokalyptického velikášství? (Byl to úspěch, a to nikdo nemohl zapřít. Byl jsem na moment hrdý na všechno, co jsem dokázal a co třeba někdy dokážu... Cítil jsem to z toho zaskočeného pohledu a několika vět, které připomínaly virtuozitu Jaroslava Kociana. Ale už to jsou tři měsíce.) A v rádiu už hlásí program na další hodiny - eh, na hodiny, které tiše protrpím na kolotoči destruktivních myšlenek.

Košile, kalhoty, sako a kravata v balzamických barvách, totiž černé a šedé. Vyměřeně uměřený. Chladně nesebevědomý. || 9:02. Rekvizity jsou nachystány, hra na někoho, kým už z podstaty nemůžeme být, začíná. (...) A pak usedám k otylému Č a tvářím se neopakovatelně korektně; to na počest systému. - [mňestskí] Ano, ano! Arbitrární. (...) Úsměv. Vyschlé hrdlo a rozpraskané rty.
Udusaný spánek. Na chodbě světlo. Ale ještě nebudu vstávat.

Exorcista

10. ledna 2015 v 21:56 | The Wall |  Malorážní buřič
V jedné špinavé nanosekundě, zdaněné na počest sociálního státu, se krevní destičky slétaly k východu, aby napravily napravitelné a nenapravily nenapravitelné.
Hnus jankovité bezradnosti.
Mezi šlahouny patriarchální němoty duněly rachejtle zpola nasyceného a zpola nenasyceného žaludku.
Francouzský film s ještě dojemnější hudbou.
Cvičiště náměsíčných přesčasů. / Může být ve škole vlastně přesčas? Spíše nastavení.

Pět sedmin týdne v tichém bytě mezi pozhasínanými okny. Extatická svoboda. -- apostrofa -- (Pětilibrová bankovka.) A to ošemetné ticho. Na druhé straně... (však víte čeho).

Málo vydatná večeře. Ještě chudší druhá večeře. Ještě chudší třetí večeře. A tak dny plynou, když čas zrovna není relativní; a tak noci plynou, když budík ukazuje, že mám ještě čtyří hodiny a dvacet dva minut (a půl) nazbyt.


Jsem (zase) svrchovaně zaklíněný mezi oběma póly hmatatelně abstraktní nervozity, totiž zuřivou agonií a elegickou lhostejností. Nůše smíchu se svíjejí v úžlabinách primitivní zpuchřelosti, ale to je jen maska dryáčnické maškary. Protože za chvíli začne show. Protože za chvíli se mi začne stýskat po tůních úpěnlivé roztomilosti; tudíž by bylo záhodno na všechny krátké tepláky ve všech skříních světa našít jho vyděděné minulosti.
Intervaly čarokrásné odevzdanosti.
A pak už samotná mis(i)e. Nekorektní neformálnost, drama [to už je (příliš) ambivalentní]. Konec. Předmět hovoru zůstane úředním tajemstvím.

Kakofonický telefonát; sto osmdesát sekund nato další. - Ale dálková světla už ubíjejí temnotu. - Pražák s pryží na hokejce. Prohrává 3:6 a štolbové manifestují svou neochvějnou radost.
Dialog o roztátém sněhu. Domov. A ty věčné otázky.