Okluzní fronta

5. prosince 2014 v 19:48 | The Wall |  Údery do Mého světa
Na hladkém asfaltu se vytvořila ledovka. Zatím jen v televizi. Čas však volá. - Obouvám se, schovávám se pod zimomřivou bundu. Čas však volá. - Vtrhl jsem do venkovní tmy a bezděčně rozdupal tucet vánočních ornamentů v trávě. (Spěch. Jak dětinské.) - Jde o to hlavně nepřepálit začátek. První zatáčka bývá zrádná. Jednou jsem i s železným skibobem skončil u sousedů. - Stále běžím z kopce. Ještě že si autobusy tak vysoko netroufnou. - Mezi stíny sloupů pouličních lamp se leskne nechtěně blízká budoucnost. Blížím se jí vstříc. Teď jsem zastavil a čekám. Kolem se ojediněle míhají lidé.

...

Za zády se ztrácí zápach paneláků a přede mnou roste křižovatka. Tlačí mě boty. (Zatraceně. Myslel jsem, že už mi neroste noha. Můj svět je plný nepříjemných překvapení!) Zelená. Přecházím dva jízdní pruhy. Zelená. Přecházím další dva jízdní pruhy. Je to vyčerpávající.

Nové dny, staré vzpomínky a jiná dobrodružství. Jakási zteč náhody mě pro jeden večer zbavila pout předstírané koexistence, a tak jsem za zvuků neúnavné kytary a falešného zpěvu z vedlejšího pokoje (přičemž si nedělám iluze, že bych to svedl alespoň stejně špatně) dostal možnost v klidu se převalovat z boku na bok a snít o blaženém spánku. - Tomu se, myslím, říká studentský život.


Směr dvakrát čtyři písmena. To jako vlak domů. (...) Vystoupím mezi hektolitry betonu a uteču z dostřelu pohledů stovek, tisíců lidí. Zabarikáduju se mezi potrhanými plakáty kdysi dobrých fotbalistů a budu plýtvat zbytečnými večery, které už nikdy nebudou jako dřív. Vlastní sestra se mě snaží připravit o monopol týrání společnice.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama