Lógr zašlých slz

31. prosince 2014 v 23:46 | The Wall |  Údery do Mého světa
Sklenička hořkého aperitivu. Tupá únava.
Tichým královstvím se rozléhá mručení prchlivých hodin. Hlasy. Ozvěna dávno vyřčených slov. - Podivně fialové fotografie ze zimy roku 1995. (Budí dojem ztracené důležitosti. Středem 9 z 10 zapomenutých galaxií.) - Ale ne, jak málo toho říká hmota! Ten obličej, prosáklý melancholickou dekadencí osmiletého rytíře bez brnění (2003), to jméno, zkomolené přáteli a nepřáteli ze všech končin zrezivělého světa (2006), ta krev, potřísněná vybledlým životem (2009).
Jsme zase o hodinu blíže. (Svrbí mě kůže na zádech.) || A nemocná hvězdička uvnitř bachratého jablka. A špatní admirálové v kocábkách z ořechů. A z mrtvého úhlu se na mě mračí vánoční stromeček.

Slepená víčka. Hřejivá otupělost protopených rán.
Všechno se pomalu ztrácí. Cukroví, které jsem neomylně vyháněl z kropenatých talířů. Mokro z bot, ve kterých jsem splašeně pobíhal po zasněžené hlíně. Rok 2014, který jsem solil metatezí původních cílů...

Futsalový turnaj o plechovky piva. Puch brankářských rukavic. Znovunalezená forma a jiná nebezpečí.
Matné vzpomínky na jaro 2004. Nápisy, v nichž jsem se dotýkal provizorního nebe. Šálek kávy, ze kterého jsem se omylem napil...


Poloprázdný vlak. Z krátkodobé paměti postupně mizela jednotlivá betonová nástupiště, z bandurských pylonů stékaly kapky apatické nervozity.
Na všech válečných frontách uvnitř map za 155 rublů zívají pasáci nepochopitelně vyzývavého štěstí. Několik set metrů od marnotratného veselí spěchá expřítelkyně mého strýce. Dalších pár kroků dále lenoší chorobné kaluže. Ptám se žlutovestých strážníků na dům č. 28. Jako v případě všech ostatních pražských domů od něj nemám klíče.
V uších mi cvrlikají tramvaje. Už musím. Nikdo neříká: "Sbohem!" To znamená, že tu nejsem naposledy.

Lidé, lidé a lidé. Stačilo by jednotné číslo, ale někdy až příliš ztrácím kontakt s realitou. - "Budu trpělivý," zazpíval jakýsi hudebník z Myokardu a pak svá slova znovu užil v refrénu.
Ó pustošiví lapkové, schoulení za dříky rachitické samoty! Ó vousatí námořnici, ztracení v oceánu flambované nicoty!

Peklo. Očistec. Beatrice.

A tak tu sedím a vymrzlé prsty kreslí partitury nepromlčené bolesti. Jsem to já? Kdo ví...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama