Decilitry bytí

20. prosince 2014 v 19:43 | The Wall |  Ozvěny ticha
Za hradbou špinavého skla poletovaly vločky bělostné nepohody a s klinkavým zvoněním usedaly na sklíčenou zem. Každý jejich dopad jako by ještě více jitřil kondenzovaný stereotyp v purpurových žílách a unaveně hnědé oči kropil vyprahlým smutkem. - Uvnitř klece šero. Okamžiky mlhavé přítomnosti. Ještě pár minut a bude to nesnesitelné. Pár minut uplynulo a je to nesnesitelné. Musím odsud vypadnout... Musím. Teď hned. Za několik let navždy.
Venku krajně neživo. Lidé se raději schovávají za jmény v prostorných kalendářích. - Paty se boří do zkormoucené dlažby. Přede mnou hnisající výkop. Rozechvělé motory. - Zakopávám o děsivě absolutní svobodu...
Podél zkřehlých chodníků světélkují secesní skvosty. Jinak zhoubná čerň. Schody mě vedou vstříc dalším cisternám plačtivých epilogů. Otupělé vědomí. Kumbál poztrácených ctností. 12° výčitek. Prošlý cholesterol. Třicet pět minut nicotných nápadů a intuitivních porážek. Sípává bolest.

Jsem zase o týden bezdradnější. Mezi regály popsaných papírů mi dvě stříbrné lampičky hladí chundelaté obočí. - Čekání na večeři, čekání na svůj život. - A pak utíkat před další hodinou strávenou navíc v tomto městě. (Ach, jak nesnáším semafory! Která z dávno zapomenutých autorit jim povolila rozbíjet koncepce mých nahodilých plánů?) O uspěchanou chvíli později sedím v modré sedačce a dívám se do slepé tmy, která mě, doufám, za pár desítek minut přijme za svého hosta.


Osiřelé větve bohorovných javorů. Blátem zamračená tráva. Domeček z cihel a špetky kamení.
Vítr cuchal rumiště ostříhaných vlasů. Bezuzdný déšť netrpěl mou svobodomyslnou výstroj a provokoval k třaskavé zlosti...
Lýtka zahalená zádumčivým potem. (Osvícený přechod pro chodce.) Kvadranty únavy. (Dálnice z kaluží.) Stohy rozháraných endorfinů.

Opět v ringu kostrbatých snů uvnitř čtyř zašedlých stěn. Potrava pro kompanii tašek a batohů rozházená po celé místnosti; špinavé oblečení a knížky, nádoby a nevytěžované sešity, propisky a tablety pro posílení imunity. - Obaly od čokoládových bonbonů. Slupka od banánu. -- Přemýšlím, co se tu od mého dětství vlastně změnilo. Chronicky bezradný teploměr stále ukazuje nepravděpodobné hodnoty. Po stolech se pořád válí záložky zavilého ticha. Že bych to nakonec byl jen já sám? (...)
Ta slupka od banánu mě prapodivným způsobem neuvěřitelně rozčiluje.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 stuprum stuprum | 20. prosince 2014 v 22:47 | Reagovat

Krásně vymazleně. :)

2 Elis Elis | Web | 21. prosince 2014 v 6:21 | Reagovat

Nádhera, umíš  popsat vše co oči vidí i své pocity a přitom to není nudné, píšeš krásně...

3 Miss No Strong Miss No Strong | E-mail | Web | 23. prosince 2014 v 17:22 | Reagovat

Já opravdu smekám.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama