Prosinec 2014

Lógr zašlých slz

31. prosince 2014 v 23:46 | The Wall |  Údery do Mého světa
Sklenička hořkého aperitivu. Tupá únava.
Tichým královstvím se rozléhá mručení prchlivých hodin. Hlasy. Ozvěna dávno vyřčených slov. - Podivně fialové fotografie ze zimy roku 1995. (Budí dojem ztracené důležitosti. Středem 9 z 10 zapomenutých galaxií.) - Ale ne, jak málo toho říká hmota! Ten obličej, prosáklý melancholickou dekadencí osmiletého rytíře bez brnění (2003), to jméno, zkomolené přáteli a nepřáteli ze všech končin zrezivělého světa (2006), ta krev, potřísněná vybledlým životem (2009).
Jsme zase o hodinu blíže. (Svrbí mě kůže na zádech.) || A nemocná hvězdička uvnitř bachratého jablka. A špatní admirálové v kocábkách z ořechů. A z mrtvého úhlu se na mě mračí vánoční stromeček.

Slepená víčka. Hřejivá otupělost protopených rán.
Všechno se pomalu ztrácí. Cukroví, které jsem neomylně vyháněl z kropenatých talířů. Mokro z bot, ve kterých jsem splašeně pobíhal po zasněžené hlíně. Rok 2014, který jsem solil metatezí původních cílů...

Futsalový turnaj o plechovky piva. Puch brankářských rukavic. Znovunalezená forma a jiná nebezpečí.
Matné vzpomínky na jaro 2004. Nápisy, v nichž jsem se dotýkal provizorního nebe. Šálek kávy, ze kterého jsem se omylem napil...


Poloprázdný vlak. Z krátkodobé paměti postupně mizela jednotlivá betonová nástupiště, z bandurských pylonů stékaly kapky apatické nervozity.
Na všech válečných frontách uvnitř map za 155 rublů zívají pasáci nepochopitelně vyzývavého štěstí. Několik set metrů od marnotratného veselí spěchá expřítelkyně mého strýce. Dalších pár kroků dále lenoší chorobné kaluže. Ptám se žlutovestých strážníků na dům č. 28. Jako v případě všech ostatních pražských domů od něj nemám klíče.
V uších mi cvrlikají tramvaje. Už musím. Nikdo neříká: "Sbohem!" To znamená, že tu nejsem naposledy.

Lidé, lidé a lidé. Stačilo by jednotné číslo, ale někdy až příliš ztrácím kontakt s realitou. - "Budu trpělivý," zazpíval jakýsi hudebník z Myokardu a pak svá slova znovu užil v refrénu.
Ó pustošiví lapkové, schoulení za dříky rachitické samoty! Ó vousatí námořnici, ztracení v oceánu flambované nicoty!

Peklo. Očistec. Beatrice.

A tak tu sedím a vymrzlé prsty kreslí partitury nepromlčené bolesti. Jsem to já? Kdo ví...

Decilitry bytí

20. prosince 2014 v 19:43 | The Wall |  Ozvěny ticha
Za hradbou špinavého skla poletovaly vločky bělostné nepohody a s klinkavým zvoněním usedaly na sklíčenou zem. Každý jejich dopad jako by ještě více jitřil kondenzovaný stereotyp v purpurových žílách a unaveně hnědé oči kropil vyprahlým smutkem. - Uvnitř klece šero. Okamžiky mlhavé přítomnosti. Ještě pár minut a bude to nesnesitelné. Pár minut uplynulo a je to nesnesitelné. Musím odsud vypadnout... Musím. Teď hned. Za několik let navždy.
Venku krajně neživo. Lidé se raději schovávají za jmény v prostorných kalendářích. - Paty se boří do zkormoucené dlažby. Přede mnou hnisající výkop. Rozechvělé motory. - Zakopávám o děsivě absolutní svobodu...
Podél zkřehlých chodníků světélkují secesní skvosty. Jinak zhoubná čerň. Schody mě vedou vstříc dalším cisternám plačtivých epilogů. Otupělé vědomí. Kumbál poztrácených ctností. 12° výčitek. Prošlý cholesterol. Třicet pět minut nicotných nápadů a intuitivních porážek. Sípává bolest.

Jsem zase o týden bezdradnější. Mezi regály popsaných papírů mi dvě stříbrné lampičky hladí chundelaté obočí. - Čekání na večeři, čekání na svůj život. - A pak utíkat před další hodinou strávenou navíc v tomto městě. (Ach, jak nesnáším semafory! Která z dávno zapomenutých autorit jim povolila rozbíjet koncepce mých nahodilých plánů?) O uspěchanou chvíli později sedím v modré sedačce a dívám se do slepé tmy, která mě, doufám, za pár desítek minut přijme za svého hosta.


Osiřelé větve bohorovných javorů. Blátem zamračená tráva. Domeček z cihel a špetky kamení.
Vítr cuchal rumiště ostříhaných vlasů. Bezuzdný déšť netrpěl mou svobodomyslnou výstroj a provokoval k třaskavé zlosti...
Lýtka zahalená zádumčivým potem. (Osvícený přechod pro chodce.) Kvadranty únavy. (Dálnice z kaluží.) Stohy rozháraných endorfinů.

Opět v ringu kostrbatých snů uvnitř čtyř zašedlých stěn. Potrava pro kompanii tašek a batohů rozházená po celé místnosti; špinavé oblečení a knížky, nádoby a nevytěžované sešity, propisky a tablety pro posílení imunity. - Obaly od čokoládových bonbonů. Slupka od banánu. -- Přemýšlím, co se tu od mého dětství vlastně změnilo. Chronicky bezradný teploměr stále ukazuje nepravděpodobné hodnoty. Po stolech se pořád válí záložky zavilého ticha. Že bych to nakonec byl jen já sám? (...)
Ta slupka od banánu mě prapodivným způsobem neuvěřitelně rozčiluje.

Okluzní fronta

5. prosince 2014 v 19:48 | The Wall |  Údery do Mého světa
Na hladkém asfaltu se vytvořila ledovka. Zatím jen v televizi. Čas však volá. - Obouvám se, schovávám se pod zimomřivou bundu. Čas však volá. - Vtrhl jsem do venkovní tmy a bezděčně rozdupal tucet vánočních ornamentů v trávě. (Spěch. Jak dětinské.) - Jde o to hlavně nepřepálit začátek. První zatáčka bývá zrádná. Jednou jsem i s železným skibobem skončil u sousedů. - Stále běžím z kopce. Ještě že si autobusy tak vysoko netroufnou. - Mezi stíny sloupů pouličních lamp se leskne nechtěně blízká budoucnost. Blížím se jí vstříc. Teď jsem zastavil a čekám. Kolem se ojediněle míhají lidé.

...

Za zády se ztrácí zápach paneláků a přede mnou roste křižovatka. Tlačí mě boty. (Zatraceně. Myslel jsem, že už mi neroste noha. Můj svět je plný nepříjemných překvapení!) Zelená. Přecházím dva jízdní pruhy. Zelená. Přecházím další dva jízdní pruhy. Je to vyčerpávající.

Nové dny, staré vzpomínky a jiná dobrodružství. Jakási zteč náhody mě pro jeden večer zbavila pout předstírané koexistence, a tak jsem za zvuků neúnavné kytary a falešného zpěvu z vedlejšího pokoje (přičemž si nedělám iluze, že bych to svedl alespoň stejně špatně) dostal možnost v klidu se převalovat z boku na bok a snít o blaženém spánku. - Tomu se, myslím, říká studentský život.


Směr dvakrát čtyři písmena. To jako vlak domů. (...) Vystoupím mezi hektolitry betonu a uteču z dostřelu pohledů stovek, tisíců lidí. Zabarikáduju se mezi potrhanými plakáty kdysi dobrých fotbalistů a budu plýtvat zbytečnými večery, které už nikdy nebudou jako dřív. Vlastní sestra se mě snaží připravit o monopol týrání společnice.