Antologie roztřesených čar

8. listopadu 2014 v 22:40 | The Wall |  Údery do Mého světa
Jak je to těžké! Žít? Zavřenýma očima pozoruji chvějící se strop nízkotonážního vězení. ve kterém teď čas od času ztrácím čas. Pitoreskní šerosvit rozlitý po téměř prázdném pokoji. Kdosi se mě snaží přesvědčit, že jsem celou svou vahou v přítomnosti, ale já jen bezvládně ležím a schovávám své šarlatové/šarlatánské myšlenky pod vybledlé povlečení, jako by to byla ta poslední věc, kterou ještě nesklál hnilobný proces symbiózy s realitou. ... Vedle mě se zarputile chvěje dřevěná masa, kterou jsem vyzdobil artikuly budoucích (?) znalostí; kolem se rozléhá tlukot rozmařilých slov - snažím se neztrácet klid, který mi jednou provždy chybí - dělí mě od nich jen těžkopádné sklo...


Dnes je pondělí, ale zítra je také den. Zase budu ležet na márách trudnomyslného vazalství a v tisíci po sobě následujících okamžicích ztratím endogenní sílu tnout hrdla kmánům siré prázdnoty.

Dvacet čtyři hodin (a pár haléřů k tomu) spí v prachu na podlaze. Stůjte, vy maršbatalióny zakaboněných vteřin! Nestíhám po vás (slečno) tesknit. Ale buďme trochu pragmatičtí - co se za tu dobu stačilo změnit? Jsem roztěkaný. A mávám nešporům hartusivých přátelství. ... Poslední spřeženci mezi zbytky cereálního pečiva. Řádky a řádky kamuflované věčnosti.

Propotil jsem se k dalším poločasům rozpadu. A mám se z toho snad radovat? Mosaznými zřítelnicemi hledám nachlazené harlekýny za fintivými vázami v oknech rodinných domků. Šklebí se do modrookých monitorů a věří ve svůj život.


Konečně zase splývám s rodnou prstí. - Mží. Kapky obalují mou ztracenou tvář šimravými vousy. Opilé javory šustí spadaným listím, poslední dva klouzky sezóny klímají v žehravé trávě, horliví domovnící postávají v antišámbru vyhřáté budky...
V těle mi vrčí zvlčilá únava. Mám hlad. A za špinavou záclonou vykouzlila terpentýnová tma další zpustošený večer. Nyní už zbývá pouze čekat. Čekat na absoluci.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Miss No Strong Miss No Strong | E-mail | Web | 21. listopadu 2014 v 21:24 | Reagovat

Dlouho jsem tu nebyla. Ale po tom, co jsem si tohle přečetla, cítím zvláštní vnitřní klid, jakkoliv je to nesmyslné.
Mimochodem, připomínáš mi Raskolnikova ze Zločinu a trestu. Strašně moc.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama