Listopad 2014

Záchvaty následných porážek

21. listopadu 2014 v 21:26 | The Wall |  Vítěz i poražený
Týdny, celé týdny se mi nezachytitelně prosely mezi roztřesenými prsty...

Když ze špinavých ulic zmizí všechny ty dávivé výrazy lidí (lidí!), celé mé batikované impérium vypreparované nadřazenosti se rázem rozpadne. A vcelku nezáleží, zda ve sladkobolný troud nebo placatici* nicoty.
Odpoledne, podvečery, večery, noci, uspěchaná rána navrhují a realizují své domýšlivé plány; sedím a ztrácím neznělé touhy, stojím a neztrácím smělou rýmu.
Na šeredném stole zejí prázdnotou dvě nádoby na lepší jídlo (tak jako můj bezkřídlý mozek asi tři pídě od nich).
Šumy a tóny mi rozeznívají ladičku. Fonémy, slabiky, slova, větné úseky zpívají o dosažitelných životech (blouzním!) a já... co já? Motá se mi hlava. A (blouzním!). - Dole pod naším lénem hrtany spílají kalnému tichu a já... co já? Chci spát.

Teď jsem zhasl lampu. Stín obklopil aglomeraci mého (s)vědomí.


Rozžhavená kamna. Tři hodiny ráno. Nahluchlou kotlinou se rozléhá kohoutí kokrhání. Je zmatené - tak jako moje.

Sviť, měsíčku, sviť,
ať můžeme nýt
po medových závratích, které jsem zapřel při návštěvě čekárny u lékaře.

Postel, ze které mi nečouhají nohy. Nerozbitná sklenička plná vypité vody. Zdánlivě zaseklé okno.

A věrohodný rozvrh na plánovanou přípravu se roztekl jako hořká čokoláda, kterou přežil jen její nevzhledný šosák. Vlastně ani nebyla dobrá, takže se raději věnujme zhovadilým zítřkům, kterých očividně nikdy není dost. - Možná si za to můžu sám. Určitě si za to můžu sám.


Dost! Už nechci myslet na příští popravy. - Ležím a v hlavě mi lavírují katamarány...



* Srov. SSJČ IV., 1989, s. 117

Antologie roztřesených čar

8. listopadu 2014 v 22:40 | The Wall |  Údery do Mého světa
Jak je to těžké! Žít? Zavřenýma očima pozoruji chvějící se strop nízkotonážního vězení. ve kterém teď čas od času ztrácím čas. Pitoreskní šerosvit rozlitý po téměř prázdném pokoji. Kdosi se mě snaží přesvědčit, že jsem celou svou vahou v přítomnosti, ale já jen bezvládně ležím a schovávám své šarlatové/šarlatánské myšlenky pod vybledlé povlečení, jako by to byla ta poslední věc, kterou ještě nesklál hnilobný proces symbiózy s realitou. ... Vedle mě se zarputile chvěje dřevěná masa, kterou jsem vyzdobil artikuly budoucích (?) znalostí; kolem se rozléhá tlukot rozmařilých slov - snažím se neztrácet klid, který mi jednou provždy chybí - dělí mě od nich jen těžkopádné sklo...


Dnes je pondělí, ale zítra je také den. Zase budu ležet na márách trudnomyslného vazalství a v tisíci po sobě následujících okamžicích ztratím endogenní sílu tnout hrdla kmánům siré prázdnoty.

Dvacet čtyři hodin (a pár haléřů k tomu) spí v prachu na podlaze. Stůjte, vy maršbatalióny zakaboněných vteřin! Nestíhám po vás (slečno) tesknit. Ale buďme trochu pragmatičtí - co se za tu dobu stačilo změnit? Jsem roztěkaný. A mávám nešporům hartusivých přátelství. ... Poslední spřeženci mezi zbytky cereálního pečiva. Řádky a řádky kamuflované věčnosti.

Propotil jsem se k dalším poločasům rozpadu. A mám se z toho snad radovat? Mosaznými zřítelnicemi hledám nachlazené harlekýny za fintivými vázami v oknech rodinných domků. Šklebí se do modrookých monitorů a věří ve svůj život.


Konečně zase splývám s rodnou prstí. - Mží. Kapky obalují mou ztracenou tvář šimravými vousy. Opilé javory šustí spadaným listím, poslední dva klouzky sezóny klímají v žehravé trávě, horliví domovnící postávají v antišámbru vyhřáté budky...
V těle mi vrčí zvlčilá únava. Mám hlad. A za špinavou záclonou vykouzlila terpentýnová tma další zpustošený večer. Nyní už zbývá pouze čekat. Čekat na absoluci.

Diskurz a má krev

1. listopadu 2014 v 23:19 | The Wall |  Malorážní buřič
Projdu potemnělou chodbou, otevřu dveře, vstoupím dovnitř, rozsvítím světlo a navečeřím se. Pojedu zmačkaný a plačtivě odhozený v sedačce falešně, jak z nádenických letáků na mořské dno, modrého auta, plného koaličního mamonářství, abych vyprávěl o zpráchnivělých domcích naznak ležících pod slunečníkem z tvídových mraků.

(Kam jsem to jen zmizel? Kůže vystavená na odiv náhodilým kolemjdoucím; monumentální artefakt pozitistických kvaziteorií o podstatě bručounské existence. Ale to přece nejsem já! V tichosti nářku umakartové duše jsem se rozplynul v apartní slova, která jsem mohl říci, kdybych se byl narodil básníkem.)


A zatímco tlíme v květináčích smaragdového pozérství a cévy se nám dmou běsnícím drekem, zatímco nás pohlcují kasematy kamerové dialektiky, zatímco spíme pod čtyřnápravovými vagony dravého merkantilismu, zatímco nám spílají do kolegů a jiných nepřátel, zatímco nás vytáčejí telefonní operátoři a dřísty strojvedoucích seriálových sympozií, zatímco se nám vytváří faldy na brnění a minisukních, zatímco čteme manuály na odkvetlé štěstí, stává se z nás, rychle a jistě, tvrdohlavá Antigona, zapečetěná na druhé straně zdi...

...

Lidé kolem dští mour a supresegmentální šílenství. A nakladatelé čekají, až jim zjihne bubeniček, aby mohli vytapetovat každou jejich skříň, kterou by mohl člověk nazývat knihovnou, listy epesní epiky v červených deskách.

Jedu. Jedeš. Jede. Pořád jen samý jed. - Vyklonit se z okýnka, které nejde otevřít, a zazpívat svižnou kantilénu bujným drozdům, koupajícím se ve snětích. / Nerozlučné neřesti víkendovkých večerů, totiž třaslavě čerchované čekání.

?

Kam mě zavede příští show? Budu namáhat svůj zor pohledem do důvěřivého publika - leč kdo z nich mě uvidí? - uslyší hněv slov, která jsem na počest zhýčkaných dnů skládal v sentimentálním rozrušení, a víte co? Pro tu prchavou a prchlivou chvíli budu Mistr i bez Markétky...

Flanc předstírané svobody.


Na čepici mi zvoní chlad. Jsem chladnokrevný.