Tichem zbrocené

22. srpna 2014 v 6:03 | The Wall |  Ozvěny ticha
Poslouchej. Z pitoreskních uliček uslyšíš slabý dětský vzlykot mého mladšího já, solí nad zlato kypřícího otevřené rány. Pohlédni do jeho uplakaných očí; ucítíš hořkost všech nevratně odcizených let, které jsme probděli v jímavé letargii vůči světu, který nebyl náš.
Zaduste soucit! Nejsem to já, jen můj tíživě sivý stín. Nalokal se cizopasné beznaděje a teď křičí o pomoc... Chvilku sebou bude škubat, jako centimetr vzduchu, lapeného do zavařovací sklenice, a pak zůstane zapomenut na stránkách dětských fotoalb.


Velký kožený medicinbal se zápalem pro nebeskou turistiku. Ještě kousek se projde po neviditelném éterickém molu a pak si půjde ustlat za hradby z horečnaté sentimentality.
A unavené prsty stvoří a uvěří v odstavce plné falešných zítřků. Tisíce slov, která budou vyjadřovat tisíce pocitů, přání, obav. Ve kterých se jako vždy potutelně ztratím (ztratíš, ztratíme).

Sklenička vína a tucet chlebíčků. Rozzářená společnice. Přílivy exhibicionistického splínu.
Tichem zbrocené vteřiny, minuty, hodiny. Tichem zbrocené chvíle, dlouhé chvíle a náznaky věčnosti, kdy jsem snil o její vzletné duši.
Něžná samota promrhaných večerů. Opilý svobodou medové tmy.


Pro všechny stydlivé hvězdy na nebi, měla to být pouze další bezcenná kapitola v kronikách horlivé prázdnoty! Chtěl jsem spát, jen klidně spát - jako celičký svět za odhrnutou záclonou, co ležel tak poeticky ponořený do marnivého štěstí a precizní jednotvárnosti. - Katarze.

...

Zmuchlaný polštář, propocená peřina.
Víčka pomalu vylétala k osvětlenému stropu, který trpělivě okupoval středně malý černý pavouk, a vzápětí zase padala nazpět. Předstírání gravitace.

Doušek čisté vody.

Pohádky o spravedlivých rytířích, odsouzených bojovat proti vlastním příběhům... Navlečeni do líbivých rubášů, šermovali kolem sebe svými lesklými meči v domnění, že pravda a láska nakonec zvítězí. A hrdě zvedali své zkrvavělé brady k třpytivým nebesům, jako by snad věřili, že každého z nich už netrpělivě vyhlíží spanilá princezna z komnat grandiózních vzdušných zámků...
Ale byli přiíš malí, byli příliš slabí a zeď byla příliš vysoká. - A tak jen tichounce zpívali svou tesknou píseň číším otráveného žalu, dokud tmavá hlína nezakryla jejich skartovaná srdce.


Senilní tikot bezcitných hodin.

Umouněné jezero na břehu švitořivé odevzdanosti. Ocúny z rozdupaných slz. Lyrika korpulentních lichotek.

Nádechy a výdechy. Nikdo neřekl, že to najednou bude tak snadné. Žít a zemřít. Nádechy a výdechy.


Pluky osamělých patníků uvězněných okolo křivolaké silnice, zasněžené poledním žárem subtropického pásu.
Pero no está bien no está bien
Zapomenuté místo uprostřed nekonečnosti. Tklivá únava.
Lo que quiero es que me quieras señorita si tú no estás
Sluneční brýle odhozené v trávě.
Señorita si tú no estás


Slyšíš? Venku odbíjí mým tichým přáním. A za plotem kohout plaší smrt... Je ráno.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jorika Jorika | Web | 22. srpna 2014 v 6:59 | Reagovat

Krásné, a netuším proč se mi vybavil Václav Hrabě, nebo možná tuším.

2 theworldisugly theworldisugly | Web | 30. srpna 2014 v 17:49 | Reagovat

Chci toho říct spoustu, ale ve srovnání s tím, co jsem měla tu čest si před chvílí přečíst, jsou to jen pouhé výkřiky do prázdna.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama