Srpen 2014

Tichem zbrocené

22. srpna 2014 v 6:03 | The Wall |  Ozvěny ticha
Poslouchej. Z pitoreskních uliček uslyšíš slabý dětský vzlykot mého mladšího já, solí nad zlato kypřícího otevřené rány. Pohlédni do jeho uplakaných očí; ucítíš hořkost všech nevratně odcizených let, které jsme probděli v jímavé letargii vůči světu, který nebyl náš.
Zaduste soucit! Nejsem to já, jen můj tíživě sivý stín. Nalokal se cizopasné beznaděje a teď křičí o pomoc... Chvilku sebou bude škubat, jako centimetr vzduchu, lapeného do zavařovací sklenice, a pak zůstane zapomenut na stránkách dětských fotoalb.


Velký kožený medicinbal se zápalem pro nebeskou turistiku. Ještě kousek se projde po neviditelném éterickém molu a pak si půjde ustlat za hradby z horečnaté sentimentality.
A unavené prsty stvoří a uvěří v odstavce plné falešných zítřků. Tisíce slov, která budou vyjadřovat tisíce pocitů, přání, obav. Ve kterých se jako vždy potutelně ztratím (ztratíš, ztratíme).

Sklenička vína a tucet chlebíčků. Rozzářená společnice. Přílivy exhibicionistického splínu.
Tichem zbrocené vteřiny, minuty, hodiny. Tichem zbrocené chvíle, dlouhé chvíle a náznaky věčnosti, kdy jsem snil o její vzletné duši.
Něžná samota promrhaných večerů. Opilý svobodou medové tmy.


Pro všechny stydlivé hvězdy na nebi, měla to být pouze další bezcenná kapitola v kronikách horlivé prázdnoty! Chtěl jsem spát, jen klidně spát - jako celičký svět za odhrnutou záclonou, co ležel tak poeticky ponořený do marnivého štěstí a precizní jednotvárnosti. - Katarze.

...

Zmuchlaný polštář, propocená peřina.
Víčka pomalu vylétala k osvětlenému stropu, který trpělivě okupoval středně malý černý pavouk, a vzápětí zase padala nazpět. Předstírání gravitace.

Doušek čisté vody.

Pohádky o spravedlivých rytířích, odsouzených bojovat proti vlastním příběhům... Navlečeni do líbivých rubášů, šermovali kolem sebe svými lesklými meči v domnění, že pravda a láska nakonec zvítězí. A hrdě zvedali své zkrvavělé brady k třpytivým nebesům, jako by snad věřili, že každého z nich už netrpělivě vyhlíží spanilá princezna z komnat grandiózních vzdušných zámků...
Ale byli přiíš malí, byli příliš slabí a zeď byla příliš vysoká. - A tak jen tichounce zpívali svou tesknou píseň číším otráveného žalu, dokud tmavá hlína nezakryla jejich skartovaná srdce.


Senilní tikot bezcitných hodin.

Umouněné jezero na břehu švitořivé odevzdanosti. Ocúny z rozdupaných slz. Lyrika korpulentních lichotek.

Nádechy a výdechy. Nikdo neřekl, že to najednou bude tak snadné. Žít a zemřít. Nádechy a výdechy.


Pluky osamělých patníků uvězněných okolo křivolaké silnice, zasněžené poledním žárem subtropického pásu.
Pero no está bien no está bien
Zapomenuté místo uprostřed nekonečnosti. Tklivá únava.
Lo que quiero es que me quieras señorita si tú no estás
Sluneční brýle odhozené v trávě.
Señorita si tú no estás


Slyšíš? Venku odbíjí mým tichým přáním. A za plotem kohout plaší smrt... Je ráno.

Sbírka prošlapaných střevíců

17. srpna 2014 v 21:55 | The Wall |  Údery do Mého světa
Velkoměsta, zařezaná do oparu dávno ohraných melodií a cigaretového kouře, se utěšeně ztrácela ve zpětném zrcátku, zatímco přímo před nosem vyrůstala nová a nová, trapně a stereotypně, jako by měla zobrazovat jednotlivé dny v mém uměřeně mdlém životě. A tisíce utracených koní pod pokličkou ze švédské oceli klusaly vpřed; stále vpřed.

Úbor zbarvený do letní růžové, velké (asi) stylové brýle a hlavně huba plná keců. Trochu mě zaráželo, jak se s ní může (někdo) přátelit, ale což. Manýry špatných hereček ze špatných filmů; v (téměř) každém je kapka umění... Tichá nenávist ukrytá pod fasádou taktního mlčení.


Zuřivý štěkot křišťálově čistého vodápadu, ležícího v nedobrovolném objetí zpocených tuláků, zaznamenávajících svou neomezenou bezvýznamnost pro další generace, stejně zbytečné. A zatímco jedni namáhali své kolenní a hlezenní klouby sestupem do údolí, jejich místa mezitím vděčně zaujaly čerstvé divize amatérských sebedokumentaristů.

Zasněžené vrcholky ztepilých čtyřtisícovek. Funěl jsem do kamenitého svahu s osvobozující únavou v botaskách, dokud pár lenošivých krav neodzvonilo mému trápení. Naštěstí alespoň cesta z hor většinou vede z kopce. A někdy do města, kde se netočí ruské kolo.


Ženy v burkách, s tabletem v ruce. Pokrok nezastavíš... Historická centra narafičená na turisty a jejich zrcadlovky.

Místa, o kterých lze napsat pouze neurčité hmm.

...

Pak jsem dojel domů, kde všechno bylo jako dřív. Ne že bych čekal něco jiného.