Záchvěvy všednosti

6. července 2014 v 18:31 | The Wall |  Vítěz i poražený
Beze spěchu zapomínám na každodenní realitu, fádní a prostořekou, a schovávám se za nepočetnými okamžiky pronikavého ticha. Ztrácím se. Na kůži se mi lepí legračně nezáživné povinnosti, nepříčetná očekávání a další konvenční krize jako zápletky ospalých večerů... Výzvy tupě hnijí do ztracena; cítím to - vždy to tak nakonec dopadne (a kolem dokola jsou mobilizovány celé legie dravějších, přimočařejších - ne, mně vždy scházel ten jejich pověstný tah na branku, snad proto mě kdysi postavili do ní). Zjitřené rány, psota nesdíleného idealismu.

Ručně vybroušená slova se s konečnou platností rozplynula v nabubřelou pošetilost mého o dvě hodiny mladšího a pozitivnějšího já. Na jatkách teskně plaché naivity. A přesto slunce svítí dál. Jdi spát. Nechci nové začátky. Jen staré prohry, opakované v mollových tóninách mé semišově zádumčivé mysli. Nevím, co se se mnou stalo. Jsem unavený. Nekonečně unavený.


A pak přišel pátek. Probudil jsem se nevyspalý o půl šesté a vyspalý v deset hodin. I když stále lavíruji na jednom místě, chmury předchozích dní skončily v osáriu minulosti. Předčítal jsem své mladší sestře z Joyce a radoval se z té příjemné změny. A montoval jsem nové věty... (krátkovlnná mezera) Pak jsem šel ven rozdupávat slimáky; byl to podivný výkřik, výkřik do uvadajícího žáru té kropenaté časomíry, sotva pár minut pohřešované za mlčenlivými bory; vzbouření se proti slepému umění, údělu to všedních chvil...

Šábes. Tedy sobota; jen jsem chtěl těm čtyřiadvaceti hodinám vštěpit zdání prchavé jedinečnosti. (Ne)povedlo se. Hrál jsem pétanque, poslouchal opilecké řeči a sledoval hvězdy. Konec. V koncích.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Denia Denia | Web | 11. července 2014 v 18:04 | Reagovat

Devastující myšlenky ve větách, napsáno božsky.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama