Červenec 2014

Pod talárem ctnosti

11. července 2014 v 21:06 | The Wall |  Malorážní buřič
Vychladlé Pompeje. Nesežrané pomeje. Gilda nonkonformních malířů. Cinkot vypraných halířů. Nikdy (kromě několika výjimek, legalizovaných zákonem a potvrzujících pravidlo) nevítaný (a co více? - nenáviděný) host. Umíráme pro radost.

Fíííííííííííí. Vítr se holedbá svou nepřístojnou dekadencí. Bum, bum, bum, otřásá se celý dům. Huláká, piští, vříská, prohýbá se otupělá břízka. Fííííííííí.

Rej uplakaných dešťových kapek. Kap, kap, (kap), kap. Kap. Opatrně stékají po licousech alabastrového očistce, až dopadnou do ringu mezi trojrozměrné plže. Podat ruku soupeři (nějaká moc nóbl pravidla) a hlavně žádné rány pod pás! ... Fííííí / refrén předchozí sloky / hotové Kvílení. Od Alana Ginsberga. Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu... Copak ho neznáte? To je ten, co ztratil svůj zápisník ve ztraceném Československu. A stal se králem Majálesu. - Příští rok padesáté výročí. Tou dobou už možná budu šťastný. A proč by ne?

Sny, na které si nevzpomínám. Dny, na které si nevzpomínám. A kdo z vás to dokáže změnit? Budu se tvářit, že jste si ve svých šancích všichni rovni.


Trucovat. Na počest všech. Kteří seděli přišpendleni ke své napuchlé zemljance. Kteří procítěně fušovali do hudebního mainstreamu, když mi v tepnách zamrzala karmínově cudná krev. Kteří rukama bušili do odporně černé tmy. Cin cin.

A pak zamávat letuškám v desetikilometrové výšce, než je spolkne devítihlavý mrak a zůstane po nich jen sněhově šedý cancour leteckých výkalů. Viszontlátásra, kedves barátom! Viszontlátásra!

Záchvěvy všednosti

6. července 2014 v 18:31 | The Wall |  Vítěz i poražený
Beze spěchu zapomínám na každodenní realitu, fádní a prostořekou, a schovávám se za nepočetnými okamžiky pronikavého ticha. Ztrácím se. Na kůži se mi lepí legračně nezáživné povinnosti, nepříčetná očekávání a další konvenční krize jako zápletky ospalých večerů... Výzvy tupě hnijí do ztracena; cítím to - vždy to tak nakonec dopadne (a kolem dokola jsou mobilizovány celé legie dravějších, přimočařejších - ne, mně vždy scházel ten jejich pověstný tah na branku, snad proto mě kdysi postavili do ní). Zjitřené rány, psota nesdíleného idealismu.

Ručně vybroušená slova se s konečnou platností rozplynula v nabubřelou pošetilost mého o dvě hodiny mladšího a pozitivnějšího já. Na jatkách teskně plaché naivity. A přesto slunce svítí dál. Jdi spát. Nechci nové začátky. Jen staré prohry, opakované v mollových tóninách mé semišově zádumčivé mysli. Nevím, co se se mnou stalo. Jsem unavený. Nekonečně unavený.


A pak přišel pátek. Probudil jsem se nevyspalý o půl šesté a vyspalý v deset hodin. I když stále lavíruji na jednom místě, chmury předchozích dní skončily v osáriu minulosti. Předčítal jsem své mladší sestře z Joyce a radoval se z té příjemné změny. A montoval jsem nové věty... (krátkovlnná mezera) Pak jsem šel ven rozdupávat slimáky; byl to podivný výkřik, výkřik do uvadajícího žáru té kropenaté časomíry, sotva pár minut pohřešované za mlčenlivými bory; vzbouření se proti slepému umění, údělu to všedních chvil...

Šábes. Tedy sobota; jen jsem chtěl těm čtyřiadvaceti hodinám vštěpit zdání prchavé jedinečnosti. (Ne)povedlo se. Hrál jsem pétanque, poslouchal opilecké řeči a sledoval hvězdy. Konec. V koncích.