Alifer

19. června 2014 v 16:30 | The Wall |  Údery do Mého světa
Dny se drolily na jednotlivá čísla v kalendáři. Stop. ... Pokaždé to samé. 24 hodin. Nová naděje. 24 hodin. Nová naděje. 48 hodin. 72 hodin. Nová naděje. 96 hodin. Už nestíháte počítat. Stop. ... Šero. Které se mě netýká. Až zase zítra. ... Bylo by lepší věřit. Máme ještě tolik prstů ke spálení. ... 24 hodin. Západ slunce. A není nic lepšího než čekat na další skličující večery. 24 hodin. Je to tak jednoduché! ... Poloticho.

Stěny zlověstně mlčí. Zlověstně mlčím. Když není co říct. Jako teď. Jako zítra. Mlčím. Možná se jen dusím. Ale na tom stejně nezáleží. Když není co říct. Snad ani nikdy nebude. Protože dny jsou strašlivě konzervativní. ... Spalovač myšlenek. Křičím.


Probouzím se okolo půl osmé. Bez cíle. Repríza nezvedených let. - Týden v tichém domě. Homo sentimentalis. - Myslím, že bych mohl něco dokázat. Kdybych chtěl. (Metr vysoká tráva pohřbená na dně hněvivě brunátného vozu. Rodičovská hádka v čapím hnízdě. Barvy, barvičky.) Kouzlo stereotypu. 24 hodin. A tak dále.

Z minut střízlivě odkapávájí maličkaté bobule zedřeného potu. Neposlouchám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 22. června 2014 v 11:23 | Reagovat

Utect z toho! Alespon na jednech 24 hodin!

2 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 22. června 2014 v 21:11 | Reagovat

Jsi nějaký depresivnější...

3 D. D. | Web | 23. června 2014 v 21:58 | Reagovat

Člověk musí udělat něco proto aby vystoupil ze stereotypu sám :) a hlavně chtít z něj vystoupit! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama