Červen 2014

Eukaryotická

28. června 2014 v 21:52 | The Wall |  Údery do Mého světa
Další den stvořený k plýtvání lacinými gesty; to je možná právě to - všechna mě stála pouze pár hodin spánku a tabulku hořké čokolády. Protože jsem cítil jakési zvláštní dojetí bezprecedentní důvěrou. A sklouzl jsem k časům minulým, zapomenutým na druhé straně osamělé zdi...

Šel jsem liduprázdnou ulicí a myslel na nepodstatné detaily posledních týdnů, měsíců. Přestože se mi celou tu nekonečnou dobu zdál Čas jímavě letargický, až nyní začínám vnímat, co všechno se změnilo, co všechno už je zakopané pod tíhou přítomnosti. Probouzet se.


Trochu podvědomě se bojím mluvit. Jako bych se snažil sám sobě dokázat, že to teskně éterické kouzlo patří jenom mně, a proto musí zůstat zachováno ve své nepostižitelné podobě ve formě dojmu. Transcendentní energie, esoterické světlo, co přes den spí, a pak, když Měsíc spiklenecky připravuje svůj rutinní coup d'état, naplní šero unavených očí novou nadějí. Jako déšť líbezných tónů šedivějícího klavíru.

A pak uteče, nenadále a bez zbytečných vzlyků, do své vzdálené samoty mezi vámi. Snažíš se zachytit odraz toho lesku, dokud nepochopíš, že jsi nic nepochopil. Budeš čekat na její tvář, zjevenou uprostřed hlubokého spaní a budeš věřit, že to byl dotek tvého nebe. Ne, zhola nic jsi nepochopil. Vteřiny. Vteřiny mizí. A ona stále nemá tvář. Jsi nesvůj. Protože nejsi zvyklý na lidi, co nemají tělo. Ano, viděl jsi takové, kteří neměli nic víc; hleděl jsi na jejich prázdný výraz a všechno bylo v pořádku. Ale teď? ... Utopit se v přeexponovaném akváriu.

Malé a velké věci

24. června 2014 v 21:37 | The Wall |  Ozvěny ticha
Občas si říkám, že mám slabost pro věci, které bych měl ve skutečnosti nenávidět. Zvláštní... Svou pochybovačnou energii možná usměrňuji špatným směrem. Ne, jsem si tím zcela jist. A opakuji tisíckrát rozstřílené pravdy. Jen tak z plaché únavy.

Nepořádek pumpuje v mé mámě jízlivou zlost. A to naživu zůstala jediná jeho enkláva. Na stole. Malé a velké věci... Také máte pocit, že je svět podivně prázdný, pokud z něj vyjmete všechny ty neoblomně zbytečné rekvizity? Neslyším vás. Na kapačkách ticha.

Myšlenky rozhárané jak prozatimní hra Brazilců, Argentinců, Belgičanů a jiných. Hlavní jsou přece tři body. Uši zplihlé tíhou důstojně černých sluchátek. Bolest je tak dětinská - bez konceptu. Vrátil jsem Préverta a teď by se mi hodil. Na čem jiném spočinout kalným zrakem? Dům spí. Celý můj vrásčitý domov spí. Měl bych snad také? Docela mě baví se topit ve vlastním zívaní... Ne, vzdávám to. Skóre 22:52. Všechny cíle končí v prvním kopci.

Je nový den. Pondělí. Slunce mě bodalo do trudnomyslné tváře, abych se nemohl soustředit na Vaculíka. Nevadí. Vytáhl jsem svůj fotbalový míč, červenobílý jako jahodové knedlíky, a vykouzlil s ním několik mdlých kliček, následovaných milimetrovým pasem imaginárním spoluhráčům do druhé vlny... Podvečer někde ztratil svou předponu a venku je rázem tma. Zapomněl jsem tam odporně zelený polštářek. Je legračně nepohodlný, ale je to polštářek. Vstal jsem a došel pro něj... Ani křeslo zrovna nehýří komfortem. Klávesnice dochucená křupkami. malé a Velké věci.

Pod deníkem Le Monde ležely vyprahlé vzpomínky. Páchly dálkami. Láhev jablečného moštu. Prázdná. Jako tato chvíle.

Je nový den. Úterý. Opakování. Zemědělské noviny, ročník 1968. Plačtivě naléhavé rockové balady. V televizi holomajzna. Obal od skartované sušenky. Použitá jízdenka. Úhledně zabalená pláštěnka, vyprodukovaná na území EU.

Je stále stejný den. Úterý. A v hlavě mám spoustu plánů.

Alifer

19. června 2014 v 16:30 | The Wall |  Údery do Mého světa
Dny se drolily na jednotlivá čísla v kalendáři. Stop. ... Pokaždé to samé. 24 hodin. Nová naděje. 24 hodin. Nová naděje. 48 hodin. 72 hodin. Nová naděje. 96 hodin. Už nestíháte počítat. Stop. ... Šero. Které se mě netýká. Až zase zítra. ... Bylo by lepší věřit. Máme ještě tolik prstů ke spálení. ... 24 hodin. Západ slunce. A není nic lepšího než čekat na další skličující večery. 24 hodin. Je to tak jednoduché! ... Poloticho.

Stěny zlověstně mlčí. Zlověstně mlčím. Když není co říct. Jako teď. Jako zítra. Mlčím. Možná se jen dusím. Ale na tom stejně nezáleží. Když není co říct. Snad ani nikdy nebude. Protože dny jsou strašlivě konzervativní. ... Spalovač myšlenek. Křičím.


Probouzím se okolo půl osmé. Bez cíle. Repríza nezvedených let. - Týden v tichém domě. Homo sentimentalis. - Myslím, že bych mohl něco dokázat. Kdybych chtěl. (Metr vysoká tráva pohřbená na dně hněvivě brunátného vozu. Rodičovská hádka v čapím hnízdě. Barvy, barvičky.) Kouzlo stereotypu. 24 hodin. A tak dále.

Z minut střízlivě odkapávájí maličkaté bobule zedřeného potu. Neposlouchám.

Více než dva tisíce mil...

15. června 2014 v 20:40 | The Wall |  Ozvěny ticha
... spolykaných za posledních šest dní. - Soumrak purpurových rán. - Vteřiny, co trvají déle než jedna podělaná časová jednotka v mezích dobrého vkusu. Nic nenasvědčuje předpokladu, že v příštím okamžiku exploduje naše mdlá trpělivost; sytě žluté světlo, které se tak znechuceně vpíjelo do slepou tmou rozžhavených očí, pohltilo obrazy frivolních gobelínů trudomyslnosti. Avantgardní omyly. Inventarizace smaragdových luhů a hájů; silice retušovaných snů - pokaždé ta neutěšeně stejná první sloka, zpívaná do utichajícího rytmu... A každý hned ví, že je třeba nasadit tklivý výraz absolutní odevzdanosti osudu a jiným kalorickým frázím. No tak s chutí do toho! Snědé patníky usedavě štkají nad ztrátou lysých kilometrů. Mezzosoprán unylých pohledů.


Více než dva tisíce mil...

... pokřtěných na arcičíšníky zbytnělých vzpomínek. Kdo vlastně bude pokračovat v mém antikoncepčním vyprávění bez zápletky, až tu nebudu? Rozervaní básníci. Dolary za epochální smrt. Imanentní kantáta. Hurónský smích.


Více než dva tisíce mil...

... osiřelých v jednotě nekonečnosti. A na nebi červánky.

Konkluze

9. června 2014 v 19:29 | The Wall |  Vítěz i poražený
Kdo jsme? Nevíme. Kam jdeme? A co si od toho slibujeme? ... Světlo stříkalo na plátno šosáckých nálad pod baldachýnem transcendentálních lží. ... 11, 10, 9, 8, 7, 6, 5, 4, 3, 2, 1, 0. Pokutový kop. Šťastný exekutor. Konec? ... Kdo jsme? Nevíme. Kam jsme došli? Dobro došli. - Fronta je vždy nepříjemná, ať už se nacházíte v nebo na ní. Galerie plavných excesů.

Papírové kulisy. Tisíce stránek. A podmanivá krása si dál vesele uzurpovala žár v tmavě hnědých duhovkách. Umíráme a nikdo neví proč. Pomalu, potichu, navždy. Lidé se bouří, chtějí být nesmrtelní. Tak jako se o to kdysi snažil Gilgameš. Přitom je však sám monsieur život už dávno exkomunikoval ze svého resortu. Kolbiště zářivých úsměvů. Intoxikace libovůlí nachového pápěří. Znovu se nadechnout a pak těch pár monumentálně bezvýznamných okamžiků přivést vniveč. Rozespalé chlumy šeptem vykoupily uhrančivou melodii plavovlasých rán a nedočkavě nabily tarasnice kropenaté všímavosti malichernou bolestí.

Jemně nahořklá vůně vyprahlého sena. Řeřavý úpal. Bez viny.

Faldy na charakteru. Nervózní mezera. Křest ohněm pomalu dodělává; třeba se vrátím silnější. Věřme tomu.

Prošlé obavy

5. června 2014 v 13:40 | The Wall |  Údery do Mého světa
Utopený v malinovce orosené Pýchy. Těžká kamenná vůně trestuhodně zoufalých stěn. Se skrývanou lítostí bušila na vrata nosohltanu a pak vítězně, jako poslíček, co právě zpeněžil důmyslně odpornou pizzu, kráčela o dům dál. Jenže. Do koženého pancíře mého materiálního já se následně uvelebila i hřejivě roztoužená zimnice a postupně a potupně, do posledního Arména, vybila všechny nenucené okamžiky prašivého odpoledne.

To bylo tak. Na jednom hradeckém předměstí potichu zmíraly lesk a bída mé nenalezené slávy, zatímco kapky degradované samoty osvěžovaly necudně bojechtivou tvář. Nic naplat, bezprizorné prázdno se zardívalo jímavě hamižným studem a já zůstal ve svém tupém hněvu bezmocný jako Alláh proti baculatým Merkavám.

Objímal jsem vázu s Květy zla a čekal. Líné momenty epileptické netečnosti kradmo šíbovaly s významy zapovězených slov a káravě mlčely do poraněné liturgie Naděje. Banány v čokoládě a zároveň v akci. Piloti zaklínacích formulí. To všechno se úhledně zrcadlilo na střeše tuctové eurofolie, ucpané úředně ověřenou kopií mého maturitního vysvědčení a dalšími výdobytky byrokratického samoděržaví.

Hlavu mi špikovaly nejvznešenější lidské slabosti. Nádraží zpráchnivělých konvencí. Promiňte, nenaplnil jsem zadání.