Květen 2014

Raut

31. května 2014 v 22:10 | The Wall |  Ozvěny ticha
Události posledních 72 hodin se pozoruhodně snadno scvrkly do několika málo ohmataných fotografií uvnitř mé rozbombardované hlavy. Nakonec se vše zdá jen jako falešné tísňové volání do senilního ticha, které se trestá podle zákona. Zákona silnějšího. Ale já mohu nabídnout jen pár malátných frází o nenaplněných životech, utracených za ohnivou vodu v zakouřených lokálech, zatímco se ranní zora pomalu probouzela do nového dne. Otázka by zněla: Jak jsem se já sám ocitl v zasmušilém orku shnilých nadějí? (...) Postával jsem uprostřed vylidněných nástupišť a čekal na vůbec první spoj domů. Domů. Domů! Vždy mě fascinovala osamělost benzinových pump rozptýlených podél umouněné dálnice, ozářených zastřeným hladem poutníků stárnoucí noci. Vůně čerstvých rohlíků a baget otupující všechny lidské smysly. Přestávám vnímat svět jako celistvou masu náhod spletených do drdolu kauzality; jednotlivé fragmenty se postupně sčítají a vzniká jakýsi mlhavý obraz kreslené reality. Usínám a zase usínám. Stromy se toporně řadily do jednolité přímky, za což sklidily jen další nepřítomné zívnutí, rázem zapomenuté v úsečně klinkavém polostínu. Hledal jsem vás, rozcuchané vteřiny relativního klidu...

Sesmolil jsem pár stručných vět a vydal se do potutelně líbezných imaginárních vesmírů, zakopaných pod nažehleným polštářem. Ptačí zpěv odbíjel ojedinělým bdělým chvílím, zachyceným na diapozitivu flambované radosti. Váhavě jsem stoupal k vrcholu zikkuratu pomyslného štěstí a nahořklý příslib brzkého pádu pomalu tonul v melírech fosilních louží Věčnosti. Utíkej před ní, šeptal němý hlas vyděděných kamenů v ohořelém srdci, avšak celkově se vše jevilo tak nějak snazší a snad také bylo. Pitoreskní závěje nenadálého vnitřního smíchu uhranuly kolotoč galonů pomíjivé svobody, které jen hloupě rozhazovaly rukama a vykřikovaly úlomky své nevěrohodné pravdy.

Zahrady zasněné nesmělosti. Běžím a překážky samy uhýbají. Na dosah.

Pátek zůstal v mé opilé paměti rozsápán klevetnickými monology ctihodné oslavenkyně v baště štiplavé nepřirozenosti. A slimáci dál vyvlastňovali soukromé pozemky, přestože jim byl opakovaně vyhlašován stav veskrze válečný. A liknavá pážata svých rozmařilých manželek dál potila krev a peníze. A nezvedení sígři dál kradli veškerá morální pravidla, psaná i nepsaná. "To za nás..." Pár mravních ponaučení a rotor nenuceného hovoru se už zase rozbíhal na maximální otáčky. Burcující gesta, decilitry červeného vína. Někdy přece musí přijít konec...

Devět. Deset. Jedenáct. Únava neúnavně defilovala před očima, ale vůle zůstala neoblomná. Vyšíval jsem dojemné příběhy bez zápletky, dokud jsem definitivně neztratil nit.

Střelka se vychýlila z původního směru

27. května 2014 v 20:31 | The Wall |  Malorážní buřič
Dojímán jednou mytickou představou. - Sytě azurové tričko, zpupným "nejlepší" bez hlesu pošpiněné ve své sebevědomé pýše. - Lidé rádi užívají kořeněných slov pro vyjádření své náladové hypsometrie.

Hrdý posměch zaživa pohřbený v katakombách extruzívního vyčerpání, proporciálně roztpuštěného do celého věšáku na arogantní pohledy gladiátorů slunečných rán, stejně nekonečných jako sláva zašlé slávy o pěti dějstvích; smích zaspaný v jedné ostré zatáčce v Praze-Libni, tam, kde přesně před 72 lety degradovali Heydricha na nemocničního pacienta. Slzy pod tunikou vyrovnanosti.

"Kde jsi?"
"Kde jsi?" To šeptají trubadúři bouřkovým mrakům pod arkýři obětí poetických metafor.
"Kde jsi?" A pampelišky usychají pod dojmem své dubnové epidemie.
"Kde jsi?" Dívám se na tachometr; shořel v bagru mléčné naděje.
"Kde jsi?" Temně načervenalé oční bělmo puká slavnostní únavou.

"Kde jsi?"

Kulpózní pád na oltář čokoládových kremací v mihrábu duše. Kde jsi? Listy šumí v bezúhonném prázdnu. A svíčky dohořívají v zákopu dialektického pekla. Nic není jako dřív. Světlo vykradených dnů podepsané v petici určené rychtáři existenciální úzkosti. Kde jsi? Nebozez na výstrahu zavrtaný do peřiny churavého alibismu. Kde jsi? Vidím stín v přítmí jedlobučin. Červánky pláčou jako nevolníci na řepkových plantážích, jako já, když vyzradím tajemství věčně bdící smetanově šedé zdi. A ptám se zas a znovu...

Střelka se vychýlila z původního směru, ale není proto důvod křičet do vosích hnízd, provizorně opuštěných a zapomenutých v poznámkach pod čarou Hájkovy kroniky. Kde jsi? Zmáhá mě poslouchat jekot umírající trávy, sťaté proletáři vesnických bálů pod zakaboněným širákem. Už je to pryč. Jako ukňouraná léta ztichlá kolosální sentimentalitou žluťásků, vypuštěných do světa za kornout odporné zmrzliny.

"Kde jsi?" Kartotéka hloupých snů.

"Kde jsi?" Zívám hladem.

"Kde jsi?" Levandulová píseň o svobodě lechtá recepční na vrátnici nepohodlí.

Otupělá pointa mašíruje na jih. A my půjdeme také spát.

Timidamente

19. května 2014 v 15:43 | The Wall |  Já a ti druzí
Prvky bigbítu v akustickém koncertu májového deště. Jedno obyčejné podloubí v jednom obyčejném městě, kilogramy dobrovolné samoty uprostřed kavalérie nemrtvých, odbíjení ztracených hodin v bezděčném prázdnu. Měl jsem pocit, že se rodina stala diplomatickým polem intrik a neskrývaného pohrdání a bylo mi z toho docela zle. Nebo to bylo ze syrového langoše. Rituál uměřeného maloměšťáctví. Příliš mnoho konvenčních dramat na jedno ospalé odpoledne. A přesto jsem cítil podivné rozhořčení nad mrazivě nudnou etapou nekonečné cesty bez jasného cíle...

Kola vylétala ze zatáček a zoufalé kvílení jednoho z pasažérů se utápělo ve zběsilém křiku sprintujícího motoru. Krajnice prohýbající se pod tíhou našich hříchů, hutná svoboda několik centimetrů nad toboganem zatracení - adheze někde ve Stalingradu - růžově černé šero vyplétálo úžasně jednotvárnou scenerii známé trasy a hlasy, roztřesené svou majoritní plytkostí, jen dokreslovaly křivolakou melodii neslyšné nepohody. Nic zajímavého.

Čekání. Jako obvykle. Kdo si počká, ušetří si nutnost okamžitého rozhodování. A pak zjistí, že v kontrastu s maturitním didaktickým testem stejně neexistovalo jediné správné řešení... Komunistická strana Československa kandiduje do Evropského parlamentu. Federace uprostřed federace - to už je konfederace. Minuty nevěnované primárnímu cíli příštích dnů - chladnokrevná harmonie se rozpustila v dichlormethanu jízlivých nálad v předsálí Stínu.

Chaos. Vůně strojové řešerše unavených příběhů bez konce; stožáry elektrického vedení hrdě střeží své neviditelné zlato a sůl je příliš slaná a mraky jsou příliš zamračené a kdo z vás ví, kdy ta pohádka skončí? ... Kdy rozbijeme atomy? Kdy pochopíme futuristy? Až budeme zamotáni každý ve své sansáře, která možná existuje, ale dost možná také ne? Cihlová zeď na nábřeží nevyplavených endorfinů. Smutek. Koloseum zkorumpované predestinace. Havran dí: "Už víckrát ne." ... Chtěl jsem říct pár inkriminovaných vět, ale slova se mezitím rozplynula v morfémy zahanbeného ticha. A my je hledáme, jenže ony nepřicházejí. Narozdíl od Američanů... Tikají a těkají. Precizně jako vždy.

Tisíce veršů zohavených dělením nulou. Karburátor mahagonových odpustků v enklávě disponibilní pachuti. Výsměch popsaným papírům odsouzeným ke zvláštní formě psychologického lynčování.

Tento článek byl původně o lidech, ale obdobně jako u Byrona jich nebylo potřeba.

A U2 zpívají, že je krásný den. A já myslím na závěrečné titulky. Apostrofa.

Katatymie

9. května 2014 v 22:47 | The Wall |  Údery do Mého světa
Tisíce vteřin zatlačených na cimbuří přestávek mezi jednotlivými reklamními bloky. Lednička polstrovaná nezkonzumovanými večery v zátiší uhrančivé prázdnoty. Brikety zdiskreditovaných slabostí sežehnuté zuřivou misantropií fanatického davu. Ujíždět z dosahu latentních okovů podlézavě tyrkysové svobody; lež umí měnit svou podobu - co je příliš krásné, rozpadne se na několik opotřebovaných slov a pohřbí křehkou soudnost v mauzoleu lexikálního malomocenství. Tíživě explicitní nerovnováha lymfatické soustavy. Vigilie před půlnoční exkurzí do brakické propasti vykynuté alegorie; šminky křiklavě rozmazané po tváři tiché agonie; statný výr ztracený ve víru rozladěné noci; reforma bestiálně realistické scénografie; bič na ochmýřené palcáty dryáčníků z řad postapokalyptické prorocké unie. Perorální difuze těkavou nervozitou kontaminovaných molekul kyslíku. Trolejbusy nicoty pomalu míří k ozářenému zenitu, bezpečnostní pásy nejsou potřeba - tento pocit se vás tak snadno nepustí. Tři, dva, jedna, nula. Stížnost na adresu gigantické mašinérie se minula účinkem. Nebo ji ztratila (případně jen nedoručila) Česká pošta. Každopádně nimrodi dál vesele pytlačí v oáze nulové morálky na východ od evropské Ukrajiny a úrodnou černozem kypří olovem z kalašnikovů. Štuky z populistických gest. Přesvědčuji podkoního, že se vlastně nemám nejhůře. Tvrdí, že on také ne. Sluníčkový svět. Svítání na východě. Takto oxymóron nevypadá. Otokar Březina. Verše, kterým nerozumím. Citlivost. Hereze. Vulgární hlad. Čekám. Stále čekám. Stále čekám. Pauza. Rozkol. Nedivte se. Antropologická zahrada je plná překvapení. Utíkám od učení. Jak beznadějně to zní! Střízlivost taktního mlčení. Imám puerilní separace. Neurastenie. Noblesní serenáda. Dívají se. Tisíce a miliony očí. Tisíce a miliony ztracených očí. Umřou na bezpředmětné odříkávání své černobílé mantry. Proud bordó krve. Pár uklidňujících šansonů. O třiadvacet let a jeden den starší hokejový rek; je nezastavitelný. Jako nenadálá bouřka zbytečných výkřiků do tmy při semiformálním svátečním obědě s rodinou. Hrdá Marseillaisa v uších javorových listů. Šedá eminence. Zítra konečně pojedeme K majáku. Prázdná věta. Plný koš poezie všedního dne. Ticho. Osudové. Osudová. Od koho dostal Hemingway svou první kočku? Odpověď může obsahovat maximálně tři slova. Girlandy ze snů. Daktylský verš. A jedno libé nebe.

Introjekce

3. května 2014 v 17:58 | The Wall |  Ozvěny ticha
Dešťové kapky se pomalu opíraly do ocelově stříbřitých parapetů a celé hodiny a hodiny opakovaly svou jednotvárnou árii jedovaté moci rozčileného počasí. Těžké šedočerné mraky si za cenu nízkých ztrát vybojovaly na slunci vzdušnou převahu a drze zakrývají oblohu jako tisícihlavé svazy nočních bombardérů hledající své pozemní cíle. A lidé se tváří jakoby nic, jsou až příliš zvyklí na tu nepravidelnou tancovačku.

Život se vleče; vozík, co drkotá po záplatované asfaltce a prohýbá se pod tíhou našich matrik, sobě navzájem tak úžasně podobných; bylo by velice trefné říci: stejných, stejných ve své důstojné bezvýznamnosti. Milieu maligních odrhovaček, alej otřepaných frází, reminiscence na nikdy nenalezené poklady, žal na otop; z dávivě temných oblaků pomalu vyhřezly sluneční paprsky; bylo by nasnadě říci, že vše je zase v pořádku, ale není tomu tak. Je to strach opustit jeden pomíjivý okamžik, na vteřinu impresionisticky zachycený na ciferníku náramkových hodinek. Kdo vstoupí na most, když může každou chvíli vyletět do povětří? Odvaha a strach. Jáma a kyvadlo (jakákoliv spojitost je čistě náhodná, nejedná se o vypočítavě účelnou poznámku).

Schovávám se pod krunýřem před opadající omítkou ze slavnostně falešných chrámů zapovězené svobody. Odkrajuji kůrčičku z pěkně vypečeného fórku o vlastní nemohoucnosti; ručičky už zase přede mnou zbaběle utíkají, odchytnu je v příštím kole; nedůtklivé vzduchoprázdno zředěné nevysvětlitelným zápachem oktrojované darebnosti. La la la la la, la la la la la. Číše zpité pravdy, cizácká chamraď. Tož co bychom se upejpali, když nás poslouchají - zástupy gigawatthodin - při nekonečném hledání odpovědí; možná už jsou lehce rozbředlé; ale gravitační síla Měsíce a odstředivá síla Země jsou moc silné, snad proto vznikají krátkodobé přílivy a odlivy nehmatatelného štěstí. Nebo ne.

Pábitelé stvoření z jarních vůní, rudimentární sny, anamnéza modrých sobot a modrých nedělí. Variace na rozpitvané téma. Příběh nekončí. Nesmí.