Ontogeneze mého bytí

15. dubna 2014 v 20:58 | The Wall |  Údery do Mého světa
Těžká mandlová vůně vpitá do morfiového ovzduší, zřasená výstřednost, umakartové obložení kořenů expresivních slov, rajčatový protlak nepoddajných myšlenek, hetéra pofidérních slastí na samé hranici lidské exosféry, budování pompézního impéria odchylek od všeobecně uznávaného standartu, dětinská radost z ambivalentních narážek na nechutnou úlisnost systému, meliorativa na obhajobu vlastní nedokonalosti, odér sugesce, efektní pózy, transcendentní obrazce v poutech smyšlené svobody.

Čím usilovněji se ze sebe snažím vyloudit svou domnělou jedinečnost, tím více se ze mě stává jen další vyumělkovaná kreatura, odpudivě nepřirozená a plytká... Totální likvidace povinností zařazených na pořadník nedělního odpoledne - bezpředmětné hledání zranitelných míst v ideologii rádoby otevřené společnosti. Horlivé uvažování, co je podstatné a co jen surově špiní bájně optimistické myšlení. Dokonale bezvýsledná smyčka, něco jako dětská autodráha, která vás po několika málo okruzích omrzí. Ale negativní aktivitu vlastního mozku nelze tak jednoduše zastavit. Špatné myšlenky se obvykle vracejí.

Subsidiární systém důvěry ve smysl vlastního života se omezuje na kýčovité fráze plné všelijakých klišé, nepružně reaguje na aktuální propady na emocionální burze a vlastně vůbec nestojí za řeč. Dumám nad tisíckrát omílanou otázkou existence. Lidé se rodí, aby celý svůj život prožili jako komparzisté v barokně velkolepé inscenaci určené dějinám. Herci sobě.

Zdá se mi, že jsem se zasekl v koloně zbytečných pocitů. Letadlo, které ztratilo rychlost a teď přechází do nekontrolované vývrtky. Možná se zřítí. Ano, to je velmi pravděpodobné... Přesto se stále snažím věřit, že se to zlomí. Že budu ve společnosti působit apaticky vyrovnaně a s nadhledem vtipkovat o maličkostech; jsem přece pořád ještě Vodnář, nebo ne? Ale kam zmizela touha po přítomnosti lidí? ... Malá nebo větší agonie. Velká nebo menší prázdnota. Dny ubíhají a prozatím si drží své konstantně ďábelské tempo. Narozdíl ode mne jim nedochází dech. Smutná písnička.

Změna je možná. Otázkou zůstává, zda k lepšímu. Před pár měsíci jsem si připadal alespoň trochu reálnější, silou gravitace přichycený k zemi. Klidně jsem mohl bez bázně postávat na ulici... Ale stalo se, co se stalo, a nestalo se, co se nestalo - člověk prochází vývojem a kdo brzdí, nevyhrává; ovšem stejně se nedokážu odprostit od minulosti, pověstného to "domečku" dětských her - sice nelze nic získat, ale zároveň nemáme co ztratit, a v tom je neodolatelné kouzlo, po kterém podvědomě prahneme. Nebo nevím... Rozpadám se na tisíce slov a následně z nich znovu slepuji příběh. Nekončící rutina. Nesmyslné čekání na epilog. Čas lze donekonečna zabíjet, a on nakonec zabije vás. A potom přijdou jiní. Stejně naivní... Ach, jak je život dokonalý!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 bludickka bludickka | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 11:35 | Reagovat

Presne tak. Spatne myslenky se vraceji. Ty dobre taky, jenze se nechteji usadit.

2 The Wall The Wall | E-mail | Web | 19. dubna 2014 v 12:29 | Reagovat

[1]: Hlavní rozdíl je podle mne v tom, že dobré myšlenky většinou k úspěchu nestačí, zatímco ty špatné k neúspěchu ano.

3 Kumi Kumi | Web | 19. dubna 2014 v 21:07 | Reagovat

Když ráno potřísnilo
mé prsty rybízem
a slunce rosu pilo,
jak zavoněla zem!

Jak vysmál jsem se těm,
kdo haní boží dílo,
když ráno potřísnilo
mé prsty rybízem.

Tak blízko všechno žilo,
blízko, až v srdci mém.
Já věděl, proč tu jsem,
proč všechno už tu bylo,
když ráno potřísnilo
mé prsty rybízem.

4 The Wall The Wall | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 13:21 | Reagovat

[3]: Nejsem si tak úplně jistý, jak bych měl reagovat, a tak si vystačím se stručným: krásné!

5 Kumi Kumi | Web | 20. dubna 2014 v 20:34 | Reagovat

[4]: Chtěla jsem napsat o tom, že velké věci se nejčastěji a nejlépe projevují v maličkostech, ale Hrubínovo ráno to umí vyjádřit lépe než já :)

6 The Wall The Wall | E-mail | Web | 20. dubna 2014 v 22:03 | Reagovat

[5]: Četl jsem sice nějaký výbor básní od Hrubína, ale tuto jsem neznal, proto jsem se tak rozplýval. :)

7 bludickka bludickka | E-mail | Web | 23. dubna 2014 v 18:13 | Reagovat

[2]: takhle jsem nad tim nepremyslela, ale rozhodne na tom neco je.

8 Angie Angie | Web | 26. dubna 2014 v 23:06 | Reagovat

Momentálně je mi nejbližší mizící touha po společnosti lidí. Uvědomuji si to už nějakou dobu. Připadá mi, jako by mě přítomnost člověčiny svazovala, škrtila a já se jakoby dusím. Nikdy mi to nevadilo, ale poslední dobou mi vadí všechno, kde jsou lidé, kde slyším lidi. A auta, lidi v autech. Zastávky, autobusy, obchody, náměstí... Dovedu to sdílet, ale jen s minimálním počtem lidí.
Nejraději se teď procházím večer a v noci, protože to ticho, ta samota, to má na mě pozitivní účinky.

[2]: Podle mě je to otázka rozhodnutí se, v co věřit. Někde jsem kdysi slyšela, že špatným věcem se věří líp. Tedy - i špatným myšlenkám. Asi jsou lidi přirození skeptici a pesimisté, proto to tak funguje.

9 The Wall The Wall | E-mail | Web | 27. dubna 2014 v 10:05 | Reagovat

[8]: Znám moc dobře, ale sám to nedokážu vysvětlit. Asi celkové znechucení.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama