Duben 2014

Goliard

26. dubna 2014 v 18:36 | The Wall |  Údery do Mého světa
A je tomu konec. Poslední zvonění. Mrzí mě, že mi sestra proběhla, když jsem plnil kýbl vodou. Mrzí mě další velká spousta věcí. Nejsem schopen udělat tečku za prozatím nejlepším obdobím svého života. Nedokážu zarazit příval melancholických vzpomínek a důstojně se rozloučit. Snad jsem dostatečně nedospěl, snad bych potřeboval ještě alespoň rok, abych mohl tuto kapitolu řádně zkolaudovat... Místo toho: mám se bít o místo v růžově ambiciózní budoucnosti - přijímat rány jako Rocky; mám čelit rozhněvaným mladým rowdies, rozlíceným Megerám; připadám si až příliš zženštilý - přiznávám - nejsem typ žoldáka, který je schopen jít i přes mrtvoly. "Smyslem je zvítězit poctivě, podle pravidel, ale zvítězit." (Vince Lombardi)*

Toulám se ve zkrvavělých myšlenkách. Melodie ztemnělých večerů, tiše splachujících výkaly postpubertálního imbroglia. Období krakeláže v rodinných vztazích - nikdo mě nechápe, anebo možná já nechápu nikoho; maličké déjà vu, či spíše regrese ve freudovském slova smyslu; renesance je sice návratem k antice, ale já ji mám rád pro její bláznovství; na každém rohu zurčí pochybnosti, co je vlastně správné - intuice mě mnohokrát zklamala, ale podle čeho jiného se řídit? Zakopávám a mám už rozdrásaná kolena, řvu bolestí, avšak nikdo mě neslyší; kolportér poraženeckých nálad, plagiátor hrabalovských obrazů obnažené nahoty, maršálek jízlivých monstrprocesů v krematoriu lidské svobody; tisícekrát opakovaný verš, pokaždé zbude jen kadáver.

Veškeré naivní představy o kladné morální úrovni sveřepého světa se lámají o skutečnost bezútěšně masakrující stacionární PVO subjektivně objektivních zřítelnic. Navigace přepočítává nejkratší (nejrychlejší) trasu k opětovnému zahlcení marastem nanicovatých myšlenek. Triumvirát Nejsvětější Trojice, ireparabilní gaskonáda. Ztrácím se. Nihil novi sub sole. Latinské citáty kompenzují středně nízké sebevědomí v jiných oblastech. Decrescendo.

Dech se ti krátí, každým dnem blíže smrti
Každý rok je stále kratší, už není vůbec žádný čas nazbyt
Plány, co jsi měl, zmizí v nicotu nebo půl stránky roztřesených čar
Setrvávání v tichém zoufalství je typicky anglické
Čas je pryč, píseň doznívá, myslel jsem, že víc co říci mám **



* Srov. Famous Quotes by Vince Lombardi: Truth. Vince Lombardi.com [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: http://www.vincelombardi.com/quotes.html

** Pink Floyd. Album: The Dark Side of the Moon. Skladba: Time. 1973. Překlad dostupný z: http://www.pinkfloyd.cz/pinkfloyd/index.php?sub=preklady_pink.floyd_dark

Vzlet Daidalův, pád Íkarův

21. dubna 2014 v 11:35 | The Wall |  Vítěz i poražený
Přestává se mi to líbit. Nálady se střídají rychleji než římští císaři a vše je opět vzdálenější než kalokagathia. Vzal jsem si ven křeslo, natočil se čelem ke slunci (než zmizelo v nenávratnu monarchistických mraků) a pročítal středoškolskou učebnici filosofie a etiky. Proces nenapravitelných změn; dávam tomu rok... maximálně dva. Tao. Michel Eyquem de Montaigne.

Dále. Dále. Nechat se vést počasím (či podnebím) ovlivňovaném Golfským proudem a při tom nemyslet na nic. Vytrvale utíkat před zkamenělým životem ve sprosté lži. Naštěstí má lež jaké nohy? Pěkně prolhané - stejně jako ostatní části svého těla. Stav duševní otupělosti takového rozsahu, že už se tomu i směju... Postupující ručičky švarných hodin mě bezdůvodně znervózňují. Mohl bych vyndat baterii, ale nějak na to nemám sílu. Hexenšus. Orkus. Solilokvium. Bentál. Xenoglosie. Klizura. Změť cizích slov. Cílem je rozdrtit plynulost textu. Kokarda poražených. Výhoda pádu na samé dno spočívá v následném stoupání vzhůru. Gilgameš. Ušmudlaný kancionál. Drakkary z překližky. Ulomená šaltrpáka. Rozžhavené okuje. Myšlenkový galimatyáš... Změť slov. Chvilkové zmražení nechtěné reality. Provizorní chaos je bezpečnější. Ale co potom?

Každý večer svá křídla rozkládá
Opilý touhou létat nelétá
Dluh splácí Ikaros syn Daidalův
Žárem sluncí zmámený*

Pondělí. Velikonoce. Všude se napít. Nejsem na to stavěný. Ante portam inferam.

Létal a sníval
Žárlil když slýchal
Výš výš výš*

Světský život. Světácká smrt. Světová nesmrtelnost.



* MIŠÍK, Vladimír. Album: Stříhali dohola malého chlapečka. Skladba: Syn Daidalův. 1976. Text dostupný z: http://www.vladimirmisik.cz/diskografie/strihali-dohola/syn-daidaluv

Ontogeneze mého bytí

15. dubna 2014 v 20:58 | The Wall |  Údery do Mého světa
Těžká mandlová vůně vpitá do morfiového ovzduší, zřasená výstřednost, umakartové obložení kořenů expresivních slov, rajčatový protlak nepoddajných myšlenek, hetéra pofidérních slastí na samé hranici lidské exosféry, budování pompézního impéria odchylek od všeobecně uznávaného standartu, dětinská radost z ambivalentních narážek na nechutnou úlisnost systému, meliorativa na obhajobu vlastní nedokonalosti, odér sugesce, efektní pózy, transcendentní obrazce v poutech smyšlené svobody.

Čím usilovněji se ze sebe snažím vyloudit svou domnělou jedinečnost, tím více se ze mě stává jen další vyumělkovaná kreatura, odpudivě nepřirozená a plytká... Totální likvidace povinností zařazených na pořadník nedělního odpoledne - bezpředmětné hledání zranitelných míst v ideologii rádoby otevřené společnosti. Horlivé uvažování, co je podstatné a co jen surově špiní bájně optimistické myšlení. Dokonale bezvýsledná smyčka, něco jako dětská autodráha, která vás po několika málo okruzích omrzí. Ale negativní aktivitu vlastního mozku nelze tak jednoduše zastavit. Špatné myšlenky se obvykle vracejí.

Subsidiární systém důvěry ve smysl vlastního života se omezuje na kýčovité fráze plné všelijakých klišé, nepružně reaguje na aktuální propady na emocionální burze a vlastně vůbec nestojí za řeč. Dumám nad tisíckrát omílanou otázkou existence. Lidé se rodí, aby celý svůj život prožili jako komparzisté v barokně velkolepé inscenaci určené dějinám. Herci sobě.

Zdá se mi, že jsem se zasekl v koloně zbytečných pocitů. Letadlo, které ztratilo rychlost a teď přechází do nekontrolované vývrtky. Možná se zřítí. Ano, to je velmi pravděpodobné... Přesto se stále snažím věřit, že se to zlomí. Že budu ve společnosti působit apaticky vyrovnaně a s nadhledem vtipkovat o maličkostech; jsem přece pořád ještě Vodnář, nebo ne? Ale kam zmizela touha po přítomnosti lidí? ... Malá nebo větší agonie. Velká nebo menší prázdnota. Dny ubíhají a prozatím si drží své konstantně ďábelské tempo. Narozdíl ode mne jim nedochází dech. Smutná písnička.

Změna je možná. Otázkou zůstává, zda k lepšímu. Před pár měsíci jsem si připadal alespoň trochu reálnější, silou gravitace přichycený k zemi. Klidně jsem mohl bez bázně postávat na ulici... Ale stalo se, co se stalo, a nestalo se, co se nestalo - člověk prochází vývojem a kdo brzdí, nevyhrává; ovšem stejně se nedokážu odprostit od minulosti, pověstného to "domečku" dětských her - sice nelze nic získat, ale zároveň nemáme co ztratit, a v tom je neodolatelné kouzlo, po kterém podvědomě prahneme. Nebo nevím... Rozpadám se na tisíce slov a následně z nich znovu slepuji příběh. Nekončící rutina. Nesmyslné čekání na epilog. Čas lze donekonečna zabíjet, a on nakonec zabije vás. A potom přijdou jiní. Stejně naivní... Ach, jak je život dokonalý!

Féerie

12. dubna 2014 v 19:24 | The Wall |  Ozvěny ticha
Opusťme na chvíli svět naivního bahaismu a sestupme až na samé dno rozsáhlého polje temnoty. Zoufale nervozní bušení magmatického srdce; bojí se - vysmějme se jeho infinitezimální adaptabilitě. Tři, dva, jedna, teď! Neslyším vás. Jsem z toho poněkud zmatený... Svou chladnou nerozhodností častuji další a další vetřelce agitující ve prospěch Velké, nejisté budoucnosti. Pandemonium zdomácnělé v jednotlivých závitech mého nevědomí; malý Enšpígl rozdováděný v přestávkách mezi příchody monzunu nasyceného pudem smutku; syžet upálený na počest kacířských nálad pozatýkaných v předsíni velkolepé Prázdnoty... Čas běží a diváci stále nic nevidí. Dobře jim tak. Koketní nepozornost způsobila rozklad stylistického řádu. - Tentýž logatom opakovaný největšími šílenci své doby... Krátké sympozium ve viscerální sféře; to strašlivé ticho kolem mě vyčerpává - co se dá dělat - poslouchám vlastní dech a zároveň důkladně analyzuji, jak hluboko jsme ve své směšností klesli. Pia desideria. Ordre du coeur.

Inzerát na krunýř, ve kterém už nechci bydlet. Anebo možná ano, nevím. Binární způsob života; buď si vybereš jedno, nebo to druhé - jednička a nula - černá a bílá - jak dokonale jednoduché.

Studený pot, nohy dočasně zakonzervované v kyselině mléčné. Se sobotou si již pomalu zatápí příznivci kvalitní nostalgie. Schovat se. Nebo utéct. Daleko. Stačí mimo náš hloupý svět. Po kosmu jsem přestal toužit, když jsem to svůdné Nic vykopal na svém písečku... Mluvit, mluvit. Mluvit. A nikdy se nezadrhnout. Lidé jsou hráči a poznají vaši slabost. Porazí vás. Na hlavu; je to celé na hlavu. Zničí vás. Sociální darwinismus v praxi. Zneuctí vás. No, nestěžuji si.

Slunce pomalu zapadá. Co si ještě dokazovat? Nesmyslné natahování. Konec. Strhující potlesk. Inter arma silent Musae.

Pontonový most přes řeku Léthé a další divy

4. dubna 2014 v 21:44 | The Wall |  Údery do Mého světa
Snažím se v hlavě nějakým způsobem uspořádat události posledních dnů. Večery strávené na pozadí pozornosti sekty nezničitelně optimistických sangviniků; pomalu jsem usrkával Magnesii, za neustálého řinčení nepřátelsky výhrůžných hlasů jsem do sešitu na uštěpačné poznámky zakresloval kaligramy okamžité nicoty a čekal na mohutnou ofenzivu posměšných komentářů nevybouřené méněcennosti kotvící v moři potlačované zvířeckosti mých spolupoustevníků v monarchii osiřelé tmy.

Krčil jsem se za pražskými barikádami vzor 1945 kouzla mé skryté identity a počítal výhody pramenící z neznámých tváří nenávratně spějících do kuloárů krátkodobé paměti a pak zadním východem pryč. Myslím, že už jsem říkal, jak je krása pomíjivá. Nestačil jsem ani zalátat mezery ve fotoalbu oblíbených bust a už se celé okolí hemžilo tou samou komoditou, ale přesto jsem zůstal loajální odkazu jednoho slangového žvástu na pět písmen a oddával se pitoreskním obrazům v mé hlavě.

Pondělí. Cítil jsem se unavený. Bezprecedentní porážky. Boleslav hrála celý poločas proti deseti. Vypil jsem dvě piva na její počest. Chtělo se mi spát. Tramvaj se proplétala večerní Prahou, v kopcích jí docházel dech. Pokoušel jsem se vytvořit malé portfolio zamýšlených gest. Chtělo se mi spát. Nedočkavě jsem pozoroval hodinky - šly přesně o 57 minut pozadu; lidé nastupovali, pak vystupovali; nic zvláštního; chtělo se mi spát. Přestal jsem sledovat sklobetonovou krajinu; stereotyp velkoměsta. Jaro. Vdechoval jsem jeho fragmenty z pootevřeného okýnka. Opakovaně jsem zavíral své unavené hnědé oči. Chtělo se mi... rozbrečet nad prolhanou naivitou, ale to už jsme šlapali po svých; skromná očekávání, trvale neudržitelná frajerská póza, cíl cesty.

Jsem si naprosto jist, jak vypadá ráj. Jako protější břeh řeky Léthé. Vede přes ni most. Jeden z divů mé fantazie. Reálná hodnota nulová. Chcete ztratit paměť, ale k tomu musíte na druhou stranu doplavat. Nikoho to nezajímá. Nevadí. Nepotřebuji soucit.

Ze šrajtofle se sypaly zlaťáky, z lihu se efektivní metamarfózou rodila jen další chvilková radost, z radosti zůstala upřímná prázdnota. Tak to v místním světě chodí. Zcela běžně. Ale já si nezvykl. A nezvyknu. Pompézně lascivní koprolálie implicitně zaklíněná ve tvářích zatracených. Marcia funebre na počest překročení pomyslné hranice duševní degenerace. Kvazisplynutí s mondénní realitou.

Znovu a znovu. Frenetické reproduktory upíjely z nekonečně dlouhé mory nikdy nevyřčených slov; servilní závratí zablokované, napolo nakřáplé, senzibilní ego dusilo své odpadní produkty již v zárodku; utápěl jsem se v pelotonu apriorních zákonů; apolita bez vlastního štěstí, teatrální histrión, věčně bdělý biřic. Znovu a znovu. Historie se opakuje. Stejně jako my. Mával jsem na rozloučenou všem okamžikům bez jasně rozlišeného přínosu pro budoucí úpadek; ve čtvrt na tři jsem si připíjel z kalichu hořkosti a pak čekal a bez zájmu poslouchal interakce krvavě rudé tramvaje s ocelovým podložím.

Žižkovské útržky bez pointy

1. dubna 2014 v 15:52 | The Wall |  Vítěz i poražený
Spadl jsem až na samé dno měkkého nepohodlí mezi dvěma póly železné klece. Pokud existuje opuštěnost, pak je definována jako tráva okupující zrezivělé koleje na periferii nákladového nádraží nebo jako výraz zoufalství při letmém pohledu do špínou zjizvené bílé zdi. Záda schoulená do nepravidelného klubíčka; se zpožděním oznámila demisi na post lapače nepříjemné bolesti vzlínající z jádra úsporně levné matrace. Rybí mánie naklonovaná do tváře mokrého ručníku. Pivem nacucaný květináč s odporným smrčkem. Tam na Žižkově...

Je to zázrak. Na okamžik se vymanit z monogamního jha tíživé úzkosti a zakrývat ošklivé rány surovým humorem. Je to zázrak. Ocitnout se ve filmovém světě plném nebezpečných zločinců, krásných žen a přísných vykonavatelů akčních policejních razií za účelem demonstrace síly. Ti posledně jmenovaní tam stáli jako živí (a dost možná byli opravdu živí), ale i můj ucpaný nos v nich cítil cosi neobyčejně nelidského, snad ty jejich úbory napumpované falešnou důstojností, snad syčení opravdových vysílaček vyzbrojených věrohodnými zvukovými efekty... Kde nic není, ani policie nic nenajde; důležitě si prohlíželi naše doklady; složitá mozaika hádanek, kdo z nás je rusky (ne, v současné situaci není možné, aby to byl ukrajinsky) hovořící lupič - asi žádný - připadalo mi to prazvláštně legrační; musel jsem se kousat do rtu, aby nerozluštili mé stanovisko k této nekonvenční příhodě, ale i kdyby... Je to zázrak. Bilancovat. Tam na Žižkově...

Považoval jsem se za lehce povzneseného nad situací. Seděl jsem celý zabalený do směšně uměřeného převleku vrcholného diplomata, pomocí dvou vidliček se ládoval kuřecími řízečky a šklebil se na pocestné dole na Václaváku z okna pětihvězdičkového hotelu Ambassador. Červený koberec, tucty služebníčků; jak roztomilé; středně dlouhá pauza v přijímání nových podnětů, cesta zpět na Žižkov. A to je konec. Konec pátku bez pointy.