Březen 2014

Blaue Blume

24. března 2014 v 16:57 | The Wall |  Ozvěny ticha
Sobota. Léky na ztišení dlouhodobě prozatimního žalu se zoufale míjí účinkem. Seděl jsem na sportovním plese lokálního významu (masky vstup zdarma) s kostýmem fotbalového reprezentanta Nejvznešenější republiky San Marino a hlavou napatlanou všemožným (pro mě jinak tabuizovaným) svinstvem. Několik bafuňářů místní Tělovýchovné jednoty, zdárně doplňovaných zbytkem startovního pole, tvořilo jednu parádní neprodyšně uzavřenou komunitu, která byla zdrojem veškeré moci nad zábavou nudné sobotní noci. Těkal jsem svýma unavenýma očima po obdobně demoralizovaných individualitách, které by alespoň částečně nabouraly monopol nešťastné lásky, a vskutku, několik vteřin z obrovského muničního skladu dalších, stejně bezútěšných, padlo za oběť nerealizovaným představám o chvilkové vraždě mé tiché introverze a následném útěku z tábora nucené samoty uvnitř vlastních myšlenek. A tak se stalo, že se opět nestalo vůbec nic; pospíchal jsem hvězdami ztemnělou cestou k domovu a ptal se proč a odpověď byla vtipně prostá, ale bál jsem si ji přiznat; místo toho jsem svůj (tou dobou již značně opotřebovaný) mozek krmil zádumčivými nápady na krátkou, provizorně uspěchanou, elegii.

Neděle. Ta show musí pokračovat. V domáckém prostředí nedivadelního způsobu života si lze snáze dovolit mentálně sebedestruktivní excesy. V malé pohádkově nevýznamné cimře, kde jsem se kdysi dávno začal topit v sisyfovském hledání smyslu života (a možná, že právě v tom je skryt ten nejdokonalejší smysl života), jsem se s bezradradně rezignovaným výrazem pokoušel do týdny nevysátého koberce zašlapat všechny jednotlivé symptomy nezadržitelného pocitu vyhoření. Zaživa hermeticky zazděná Naděje téměř neslyšně běduje nad způsobem výkonu svého trestu; ale ne, žádná princezna v dlouhých sněhobílých šatech s krajkou jí na pomoc nepřijde, a přece bude trpělivě čekat a bez zbytečného hlesu umírat ve svém věrně nepřizpůsobivém světě, dokud se jednoho smutkem zastřeného dne v její víře neobjeví nezalepitelná mezera, vyplnitelná pouze eufemismy pozůstalých... Zvonek paličatě mlčí. Vidíš, ty bláhový! Cesta je příliš trnitá a příběh se pomalu chýlí ke konci. Co takhle ještě si zahrát na jednu z těch oblud tam venku? Zkompostovat celou tabulku čokolády, vypít celou flašku Kofoly? Jo, já vím, je to moc primitivní rebelství, ale není lepší zemřít dřív než ta posraná duše? Názory expertů se liší; obě varianty jsou tedy přípustné. A kam zmizela malá princezna? Ztracena v marastu naprosté svobody. Nevadí, obecenstvo je přesyceno happy endy...

O holuba více nebo méně

22. března 2014 v 9:16 | The Wall |  Vítěz i poražený
Pátek. Dobré ráno. Vítej, můj synu, vítej v téhle mašinérii.* Výjimečně jsem z domu vyšel včas; naslouchal jsem svému krátkodobě cílevědomému dennímu snění. Oddechový čas na autobusové zastávce-cesta do školy-mrhání bezcenným potenciálem-myslím, že místní rozhlas by měl být zrušen-cesta do knihovny-knihovnice nevěděla, jak se píše Džejms Džojs-cesta z knihovny-musel jsem vypadat směšně-batoh nafouklý jako Diodon holocanthus a stále padající kalhoty. Ale bylo mi to jedno. Na čem vlastně záleží? Hleděl jsem k beznadějně pusté nebeské sféře, legračně modré uprostřed jasného jarního dne; na dlažebních kostkách si své místo pod sluncem kradl středně vypasený holub - běhal ve svém intuitivně vymezeném rajonu jako nějaký prostoduše sebevědomý dráb (námět na průměrnou bajku z prostředí průměrně maloměšťáckého maloměsta) a ukájel svůj věčně hladový pud neskrývaného obžerství. Jak už jsem jednou zmínil, já s hlavou až někde v ozonové díře, on ji měl přilepenou ke své všedně prostřené tabuli; málem jsem ho svou podrážkou nechtěně pohladil za krkem, ale co na tom všem záleží? O holuba více nebo méně. O člověka více nebo méně. O smutného člověka více nebo méně.

Sobota. Definitivně jsem se vydal stezkou snobské diferenciace; zpola poraněné ego se snažím kompenzovat alibistickou sklizní záviděníhodné moudrosti obsažené v knihách pro literární fajnšmekry. Právě jsem se pustil do čtení Vergiliovy Aeneidy. Krátká čarokrásná pauza mezi návraty do otravně samolibé reality. Zapomenout. Zapomenout. Ano, chtěl bych zapomenout na všechny ty lidské tváře; čeká mě ještě spousta rutinní práce a nemohu se soustředit. Ať už to všechno skončí...



* Pink Floyd. Album: Wish You Were Here. Skladba: Welcome to the Machine. 1975. Překlad dostupný z: http://www.pinkfloyd.cz/pinkfloyd/index.php?sub=preklady_pink.floyd_wish

Amorfní

19. března 2014 v 16:38 | The Wall |  Údery do Mého světa
Amor(fní). Monotónní pokračování z minula. Za pár let mi to snad všechno přijde dokonale směšné, ale teď...

Láska. Buď ji nezničí ani bitevní vrtulník HUGHES AH-64 Apache vyzbrojený 30mm kanónem a až 16 protitankovými, laserově naváděnými raketami Hellfire, anebo se sama od sebe v tichosti rozpustí jako včelí med v horkém čaji; jen na samém dně zůstane tenká vrstva deliriového nánosu po příjemně nasládlé psychoterapii.

Ztráta domnělého kouzla skvěle padnoucí masky hrdého francouzského vojáka, neohroženě dřepícího za tři metry širokou stěnou ze železobetonu na hranicích s Německou říší...

Skromný hrob uprostřed jezera někde v dáli,
čumilové na břehu stáli, jenom tam stáli,
a ve skrytu duše o své ryby se báli.

Sváteční recitál

16. března 2014 v 19:26 | The Wall |  Údery do Mého světa
Už je to takový můj malý rituál, zasmušile lyrickými myšlenkami doprovázet monotónní mlčení během polotmavé zpáteční cesty (či spíše zpátečního útěku) z epicentra upřímného smutku. Neonové ticho v mé hlavě přerušovaly jen ojedinělé výkřiky protijedoucích tuláků noci. Tma. Symbol plačtivých melodií na dně bezedné duše. Chtělo se mi spát, ale něco nevysvětlitelného mě nutilo zůstat stát a upřeně hledět do očí svému nesmrtelnému vězení. Z výrobních linek za Uralem mého vědomí přicházely další a další nechtěné obrazy smyšlené skutečnosti; gigantická mašinérie produkující vnitřní nestabilitu. Zůstal jsem opuštěný uprostřed opilosti egoistickou sebelítostí.

Ráno. Ze svých beder jsem alespoň částečně vypotil tíhu sobotního večera. Dojat pomíjivostí satirického humoru. Zatracené počasí. Neschopen rutinních příprav na velkolepý pád (mého pomaturitního kamene). Čas se zastavil; nebo se jen nemůžu soustředit na konkrétní podněty. Myšlenky v černošedých oblacích, nebo naopak v šestém kruhu Dantova Pekla.

Nedělní, spolehlivě periodický Splín bezohledně zmasakroval všechny nevýrazné snahy o konstruktivní řešení nenadálé citové krize. Pokusil jsem se ho zadusit masitými bramborami; zatím je to 0:1 - ležím s neromanticky nacpaným břichem a tupě zírám vstříc barevně jednotvárnému stropu. Modlitba k teď již druhým dnem nezvěstnému slunci. Bez odezvy. Znamení nesplněných přání.

Libreto k těžce melancholickému monodramatu s obtížně definovatelným hereckým obsazením. Prožít "sváteční" chvíle plné neuroněných slz. Ano, jsem sentimentální. Ostudně sentimentální. Bez zbytečného povyku ztrácím svou křehkou důstojnost. Stává se ze mě pouhý abstraktní pojem ve slovní zásobě určitých lidí, kteří navíc neznají skutečný význam toho slova.

Už slyším přicházet svou sestru. Jen co se trochu vzpamatuje, určitě mě okřikne, ať jsem ticho (nechal jsem se unést rajskou hudbou 60. let). Z předchozí věty nic nevyplývá - je to jen jakýsi právně bezcenný důkaz o naprosto tragickém bilaterálním vztahu JÁ-realita. A jako zkušený sebereflexivní analytik si troufnu odhadnout, co se stane dále. Vůbec nic.

Fanandelé*

13. března 2014 v 18:16 | The Wall |  Já a ti druzí
Seděl přede mnou v dopravní špičkou přetíženém autobuse, mentálně paralyzovaný dunivým rachotem neviditelných bicích, zbaběle skrytých v nitru obézních sluchátek - Carpe diem v mainstreamovém hávu o půl sedmé ráno; připomínal, chudák, medové vniřnosti krabice s Marlenkou, případně nějakou jinou lahůdku pro autoritativní ideology.

Skupina školou vyčerpaných jsoucen, k tanci a poslechu hrajících svou nikdy nekončící písničku. Po pár taktech už zní na můj vkus trochu nevyzrále - zřejmě pozůstatek megalomanských chlastaček prohraných v luxusním prostředí morální anarchie. Vlastně si teď docela vymýšlím, sám takovou zkušenost nemám. Zatímco si oni během dlouhých pátečních večerů vráželi (tehdy pouze etanolovou) kudlu do jater, tak jsem většinou doma fňukal nad svým mizerným osudem, na který jsem navíc nikdy nevěřil. Historie je plná paradoxů.

Družstvo lidových granátníků, ovšem pouze ve svých myslích, se zkřivenými ústy a zaťatými pěstmi statečně ustupující na poslední obrannou linii před definitivním zešílením z pronikavého štěkotu dětského kulometu s kadencí někde na úrovni německého MG 42. Proroci společenského úpadku minulého tisíciletí. A další bandasky po okraj naplněné (pro dějiny) stejně bezvýznamnou krví, jako je ta má.

Neznal jsem jejich jména. Oni mé. Co na tom? Zítra je možná nahradí jiní.



* Fanandel. In: Wiktionnaire: Le dictionnaire libre [online]. [cit. 2014-03-12]. Dostupné z: http://fr.wiktionary.org/wiki/fanandel

Pozdně odpolední adagio

9. března 2014 v 18:26 | The Wall |  Údery do Mého světa
Zastavit se a nasávat molekuly vesnického bezvětří, rozpačitě mlčícího uprostřed stejně rozpačitých nádechů a výdechů, zaposlouchat se do zvuků Stairway to Heaven a obdivovat tu úžasně smutnou symfonii kytar se zobcovou flétnou, na kterou hrát je snadné jako lhaní;* prostě naplno prožívat těch několik málo prchavých okamžiků z nekonečné řady stejných či špatně zkopírovaných, které nás teprve čekají. Nechat do sebe pražit rusou záři den ode dne mocnějšího předjarního slunce, přemýšlet za roztomile nenápadného přihlížení sousedů a po španělském způsobu před sebou jemně předkopávat tmavě šedý fotbalový míč; při tom se sám sobě vyzpovídat z nadprůměrně chabých výsledků domácí přípravy za první dvě třetiny líné neděle, s místenkou na čestné sedadlo už nenávratně mířící do propadliště dějin; pumpovat do sebe bezstarostnou radost utopenou na dně skleničky s bílým vínem, vzývat stereotyp dokonalé samoty a čekat.



* SHAKESPEAR, William. Hamlet: Králevic dánský. Praha: Československý spisovatel, 1981. S. 88.

Intermezzo

2. března 2014 v 15:10 | The Wall |  Ozvěny ticha
Otevřít okno do polotiché noci je značně osvobozující pocit, neboť člověk je tvor spíše noční, protože jedině v tuto dobu uniká z masážního křesla Marxova dialektického materialismu a jedině tehdy zapomíná na své již zrobotizované sklony.

Cítit se volný uprostřed všech těch nepoeticky vědeckých teorií o našem vesmíru a kochat se dozvuky předešlého dne: opuštěností pyšných hlídacích psů, s radostí poslouchajících svůj štěkot, mrouskáním bezostyšně nezávislých koček domácích, tlukotem vlastního srdce, dalo by se říci: "tam uvnitř zběsile tancujícího, matematicky vyjádřeno, právě pro jednoho člověka", avšak bylo by to trapně patetické, anebo možná ušlechtilé; ale o tom ať za mnoho let, v kontrastu dějin a přiměřeným započítáním vlivu vnějšího prostředí, rozhodnou nestranní historici, tedy pokud mezitím nestihneme jejich denní chléb zakydat gigabajty jiných, ještě monotónnějších dat.

V rozhodující chvíli jsem však nebyl schopen postavit se své únavě, a tak jsem zůstal odsouzen znovu se probudit do jednoho z těch podezřele sladkých rán, bičovaných žárem slunečních paprsků, zvolna padajících ze světle modré oblohy.