Apoteóza dne č. 6 941

16. února 2014 v 19:06 | The Wall |  Já a ti druzí
Včera jsem se probudil ve tři hodiny ráno, do pěti jsem myslel na dokonale zbytečné maličkosti, dokud budík neodzvonil neklidnému čtvrt- až polospánku, nohy po večerním tréninku tvrdé jak Kruppova ocel; prostě něco tak úžasně neromantického, co by se hodilo spíše do surrealistického literárního díla než do výjimečně neuměleckého obrazu poklidné soboty. A co z toho?

Je to stále stejné. Svět, černobílí hrdinové (a ač je to smutné) ztělesněni vlastní sestrou, gesta, slova... Latinskoameričtí pseudoscénáristé televizního svinstva se vysmáli Nietzscheho představě o nadčlověku a on zase jejich slepě naivní víře, že Bůh stále žije. Jenže s nebem padlo i peklo. Proti komu by vytvářelo opozici? Vždyť s kým by Američané válčili po rozpadu SSSR? Přestávám být vtipný. Jedna z Ovidiových Proměn.

Lidé. Prolomili křehkou rovnováhu disharmonie v tomto domě, zaujali strategicky výhodné místo u talíře s chlebíčky a tváří se, jako by pořád ještě věřili, že jejich životy nejsou jen noční reprízou zábavné show pro diváky s krátkodobou pamětí. Hlasitá diskuze tak nějak o všem, ale zároveň o ničem, tvrdě kontrastuje se zpoceně soustředěným výrazem slovenského brankáře, dovedně cvičícího u svých třech tyčí uprostřed obrazovky. Všichni popíjejí na mou počest a zásoby proviantu se rychle tenčí; s plným břichem se přece jen lépe bojuje - proti nevysvětlitelně neveselé náladě šedavých dnů, proti nespolečensky vyhlížející volnosti o číslo větších kalhot a dalšímu bezpočtu neživotných nepřátel, které je hladový žaludek schopen objevit i tam, kde nejsou.

A tak dále, a tak dále. Trocha povinné pozornosti, několik povinných díků a podívaná pokračuje už jen ze setrvačnosti, až se pomalu rozplyne ve vzduchoprázdno...

19. Co k tomu dodat?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama