Únor 2014

Má výplň prázdných vesmírů

22. února 2014 v 13:42 | The Wall |  Údery do Mého světa
Zdá se mi, že refrén mého života se opakuje ve stále kratších intervalech a má sentimentalita už přestává stíhat vydechnout v čím dál kratších poločasových přestávkách mezi jednotlivými, psychicky vyčerpávajícími mnohahodinovkami, kde si musí sáhnout až na své vlastní dno, jako by se jednalo o nikdy nekončící play-off.

Ztrácím se v byrokraticky mechanickém prostředí, a to bydlím na vesnici. Jenže celé to naivně idylické prostředí morálně shnilo nejpozději po páté třídě, kdy jsem odešel na střední školu. Víte, co znamená slovo kamarád? Od školky jsem asi sedm let považoval určité lidi za své nejlepší kamarády a pak najednou... prakticky ze dne na den mě přestali zdravit. Tomu se říká smůla.

Sedím uprostřed čtyř stěn a cítím se tak perfektně odříznutý od dodávek nádherné falešnosti, divoce běsnící pár stovek metrů odtud na tradičním Masopustu. A našel jsem odpověď na otázku, jak vyplnit tu nekonečnou prázdnotu. "Je třeba si alespoň někoho představit, nechceme-li se zadusit ve vzduchoprázdnu. A musí to asi vždycky být žena."*



* ORTEN, Jiří. Čemu se báseň říká. První vydání. Praha: Československý spisovatel, 1967. S. 39.

Apoteóza dne č. 6 941

16. února 2014 v 19:06 | The Wall |  Já a ti druzí
Včera jsem se probudil ve tři hodiny ráno, do pěti jsem myslel na dokonale zbytečné maličkosti, dokud budík neodzvonil neklidnému čtvrt- až polospánku, nohy po večerním tréninku tvrdé jak Kruppova ocel; prostě něco tak úžasně neromantického, co by se hodilo spíše do surrealistického literárního díla než do výjimečně neuměleckého obrazu poklidné soboty. A co z toho?

Je to stále stejné. Svět, černobílí hrdinové (a ač je to smutné) ztělesněni vlastní sestrou, gesta, slova... Latinskoameričtí pseudoscénáristé televizního svinstva se vysmáli Nietzscheho představě o nadčlověku a on zase jejich slepě naivní víře, že Bůh stále žije. Jenže s nebem padlo i peklo. Proti komu by vytvářelo opozici? Vždyť s kým by Američané válčili po rozpadu SSSR? Přestávám být vtipný. Jedna z Ovidiových Proměn.

Lidé. Prolomili křehkou rovnováhu disharmonie v tomto domě, zaujali strategicky výhodné místo u talíře s chlebíčky a tváří se, jako by pořád ještě věřili, že jejich životy nejsou jen noční reprízou zábavné show pro diváky s krátkodobou pamětí. Hlasitá diskuze tak nějak o všem, ale zároveň o ničem, tvrdě kontrastuje se zpoceně soustředěným výrazem slovenského brankáře, dovedně cvičícího u svých třech tyčí uprostřed obrazovky. Všichni popíjejí na mou počest a zásoby proviantu se rychle tenčí; s plným břichem se přece jen lépe bojuje - proti nevysvětlitelně neveselé náladě šedavých dnů, proti nespolečensky vyhlížející volnosti o číslo větších kalhot a dalšímu bezpočtu neživotných nepřátel, které je hladový žaludek schopen objevit i tam, kde nejsou.

A tak dále, a tak dále. Trocha povinné pozornosti, několik povinných díků a podívaná pokračuje už jen ze setrvačnosti, až se pomalu rozplyne ve vzduchoprázdno...

19. Co k tomu dodat?

O štěstí v přítomném čase

8. února 2014 v 23:03 | The Wall |  Ozvěny ticha
Cítit. Všechny ty nekonečně krátké okamžiky mechanického štěstí. Zapomenout. Na všechny ty konvenčně stupidní závazky. Vystavět. Maginotovu linii na obranu proti probuzení z voňavě zádumčivého deliria. Zemřít. A znovu se narodit. Do světa pokřivených hodnot.

Unavoval jsem se hypnotickým vybíjením přebytečné energie, myšlenky nenávratně mizely ve svém existenciálním vakuu. A všechno bylo fajn, dokud moje sestra na druhé straně zdi, oddělující naše paralelní vesmíry, nezačala řvát, že chce spát.

Síla momentální slabosti. Bolest břicha z arašídové náhražky tvrdého alkoholu. Postmodernismus v díle Milana Kundery. Dojemnost veršů Allena Ginsberga. A vědomí, že ta dokonalá chvíle skončila. Ale co. Vlastně mi to už ani nepřijde, mluvit o štěstí v minulém čase.