Listopad 2013

Na počest všech pouličních lamp osamělých ve světě ve tři ráno

21. listopadu 2013 v 20:16 | The Wall |  Ozvěny ticha
"Normální lidé si ještě myslí, že k nim patřím. Ale nemohla bych s nimi být ani hodinu. Potřebuji žít tady, na druhé straně téhle zdi. Ale tady se zas o mě nestojí." Jean Paul Sartre - Zeď (Místnost)

Někdy mám pochybnosti, jestli k nim ještě patřím, jestli je potřebuju a oni mě. A někdy se utápím v přesvědčení o své genialitě. Aspoň něco máme pořád společné. Přesto si s nimi nemám skoro co říct. A když už, tak se slovníkem, protože slova jako je "láska" či "přátelství" nenávratně mění svůj význam a přestávám jim rozumět. Nebo jim přestávají rozumět ti ostatní. Na tom nezáleží. Prostě se nechápeme.

V poslední době jsem propadl kouzlu úsporného režimu chrlení slov, nebo snad dokonce mlčení. A životu více v ústraní. Co více? Připadám si lepší než všichni ti baviči, co vyplňují prázdné chvíle nudného dne. A dny pomalu odkapávají, aniž bych byl zásadněji obklopen "látkou" pro spisovatele, jak jsem byl zvyklý nazývat lidstvo. Na co bychom potřebovali společnost? "Osamělí jsme i mezi lidmi."*



* SAINT-EXUPÉRY, Antoine de. Malý princ. 11. vydání. Praha: Albatros, 2002. ISBN 80-00-01038-0. S. 62.

Takže ještě žiju

10. listopadu 2013 v 19:32 | The Wall |  Ozvěny ticha
Ta zeď byla bílá. Tak proč už není? Byla chladná. Když melancholie podzimních nocí nakazila jednotlivé cihly. Byla klidná. Když jsem vraždil dětské lásky ve své hlavě. Byla tichá. Když jsem si hrál na osamělého básníka. Ta zeď byla bílá. Zčervenala krví komárů, kteří mi chtěli vzít mé sny.

Tradiční nedělní odpoledne. Pořád opakuju ta samá slova. Která se přes týden nenosí a připadám si u toho tak nějak zvláštně. Smutně. A tamto nepřichází, tamto má vždycky čas. (Jiří Orten: O čem ví tesknota)* Takže ještě žiju. I když se nikdy večer nemodlím za probuzení.

Ospalé pondělní ráno. Zase uvěříme té krásné naději, že začneme znovu od začátku. A pak znovu a znovu. Až jednou, až budeme vzpomínat na své dětství dávno zidealizované ve své hlavě, bude ta zeď zase bílá.



* ORTEN, Jiří. Čemu se báseň říká. První vydání. Praha: Československý spisovatel, 1967. S. 42.

Skromný hrob uprostřed jezera někde v dáli

2. listopadu 2013 v 18:23 | The Wall |  Údery do Mého světa
Skromný hrob uprostřed jezera někde v dáli
její oči kopaly, při tom se smály.

Ležel jsem v nemocnici. Naposledy na dětském. Doufám. Ležel jsem tam v nejvyšší možné nicotě, kterou bylo schopno moje tělo vyprodukovat. Z tiché letargie mě probudila náhlá otázka. "Sportovec?" zeptala se překvapeně doktorka (nebo možná sestřička, ve zdravotnictví se frčky nenosí) s prstem namířeným na měřič tepové frekvence. 41 tepů za minutu.

Věděl jsem, že ta chvíle přijde. Závěrečný ortel, proti němuž není možnost odvolání. Srdce mi divoce bušilo. Jako vždy, když jsem ji viděl. Nerovný souboj na život a mou smrt. Mohl jsem se tvářit jako rovnocenný soupeř. Nic víc.

Dva roky jsem se připravoval, až jí složím svou životní báseň (žánrem romance). A teď už píšu baladu. A nemůžu na ni přestat myslet. Mainstream. Smutný mainstream. Může být ještě hůř?

Havran tu ještě nebyl...