Srpen 2013

42 slov naděje

21. srpna 2013 v 23:20 Vítěz i poražený
Možná bude lépe. Zítra. Možná se zbortí domeček ze lží. Možná už nepřijdou večery plné samoty. Možná už nebudu říkat možná. Tak mě nechte věřit těm falešným iluzím, ať se ostatní mou naivitou baví. Možná mi pak budou závidět. Ať žije naděje!

Lidé netleskají, ale divadlo skončilo už

18. srpna 2013 v 23:17 | The Wall |  Ozvěny ticha
Alespoň pro mě. Alespoň pro dnešek. Pocit tak osvobozující, a přitom tak… prázdný. Zítra vše začne znovu, ale to je mi teď naprosto ukradené. Proč se zabývat zítřkem? Slunce bude svítit stále stejně, můj odraz v zrcadle bude stále stejný. Prostě jen další zbytečný den. Den, který bude stejný jako všechny před ním, co bez našich vzpomínek zmizeli s večerem letním, jak jsem to vyjádřil v jedné své básni. Nemám totiž sílu změnit svůj život, dát mu smysl. Mám strach ho změnit. Ano, strach. Nejsem žádný hrdina. Ti přece většinou umírají v nesmyslných bitvách, zatímco ostatní utekli. A já radši utíkám.

Nikdo mě nevidí. Nikdo mě neslyší. Všude jenom ticho a svět, kde pravda a láska vítězí a kde dokážeme cokoliv. Svět, kde prožijeme svůj život ještě jednou a lépe. Svět, kde není místo pro herce, co hrají sami sebe. Kde se schováme před posměchem ostatních, před vlastními chybami, před pocitem samoty. Sny. Jsou naší nadějí lepší budoucnousti, která nám brání, abychom zaživa shnili v náplavě reality a vlastní nesnesitelné bolesti. A tak utíkáme z šedi nudných chvil prázdného života a nechceme zpět. Nebo je tu někdo, kdo chce zůstat a stále dokola poslouchat ty samé monology, stále dokola pozorovat tu samou scénu, čekat na pointu? Ale herci se neklaní, lidé netleskají. Má ta hra vůbec konec?

Na sever

15. srpna 2013 v 14:01 Já a ti druzí
Nevidím téměř jinou možnost. Asi bych si měl zase pořádně zchladit hlavu. Chaos. Zhruba tak by se daly nazvat poslední týdny a měsíce. Že by to opravdu bylo tím vedrem? Vždyť vysedávám doma a píšu sentimentální básně. Vlastně už ne. Nebaví mě to. Už mě nebaví ani číst. Jen ospale sleduju ručičky na hodinách a hledám někoho nebo něco, na co bych se zase mohl těšit.

Jsem přesycen poleháváním na slunci, koupáním v moři, sledováním televizních pořadů (a to i mých oblíbených válečných dokumentů). Opět jsem se snažil většinu věcí naplánovat na prázdniny, že jsem ani nevěřil, že bych to mohl stihnout. No a teď už začínám silně pochybovat, že vůbec začnu něco dělat. Můj problém je v tom, že si naplánuju svůj život, ale pak zapomínám na to nejdůležitější - žít. Dokonce se mi zdá, že poslední dobou už ani nepřežívám. Jako bych každý den znovu a znovu umíral. Jako bych každý den znovu a znovu čekal na někoho, kdo mě vysvobodí.

Možná do konce prázdnin zcela shniju. Nebo mi dá někdo novou naději? Ne, nevěřím na zázraky.

Chci na sever!

Hodina průměrnosti začíná...přidejte se!

10. srpna 2013 v 17:57 | The Wall |  Já a ti druzí
Chemii. Komunistickou stranu. Mořské šneky. To všechno nesnáším víc než cokoliv jiného. Ale pak jsou věci, které nesnáším ještě víc než to, co nesnáším víc než cokoliv jiného. A jednu věc nesnáším ze všeho úplně nejvíce...

Ano, možná si řeknete, co jsem tím chtěl říct a jak to vlastně souvisí s nadpisem. Nebo ne. Ale tak jako tak vám to řeknu. Vlastně ani sám nevím. Nejspíš to bude jen moje, v posledních týdnech, měsících a letech mě ovládající, touha po originalitě. Myslím, že to není jako snaha dítěte v pubertě mít za každou cenu odlišný názor než rodiče. Spíše je to o nesledování stejných tuctových seriálů, poslouchání stejné tuctové hudby, nepsaní tuctových slohů do školy, ... Průměrnost je dobrá. Pro diktátory, kteří chtějí donutit obyvatele přestat myslet. Ale my nežijeme v totalitě.

Pokud se nemůžete dočkat konce, zapomeňte na to, co jste se naučili ve škole, a odejděte. Toto není žádné vypravování, proto nečekejte rozuzlení, závěr nebo pointu.

Ještě malá poznámka. Pokud už jste znuděni žvaněním jednoho z těch snílků, kteří se snaží nebýt jen další cihlou ve zdi, nejste sami. Proto pokračování někdy příště.

Intro

6. srpna 2013 v 22:13 | The Wall
Ráno. Někteří se do něj probudí s nadějí, že dnešek bude jiný, že právě dnes potkají svou životní lásku, že právě dnes začnou cvičit, že právě oni budou 1 000. návštěvníky webové stránky s pochybnou důvěryhodností a budou mít šanci vyhrát (a proč ne přímo vyhrát?) nový iPhone 5. Někteří možná půjdou svým snům naproti, protože jsou už znuděni čekáním na den, který stejně nepřijde. Někteří jich skutečně dosáhnou a pak nám budou nabízet knížky, příručky či poradenské kurzy, jak sbalit i tu nejkrásnější holku, jak vydělat spoustu peněz, jak zefektivnit svůj čas.

A někteří se probudíme naprosto nezatíženi těmito problémy chorobně průměrných lidí. Jako bychom sem vůbec nepatřili. A připadáme si osamělí, i když se třeba právě nacházíme v místnosti, kde je mnoho dalších lidí, jako by nás od nich oddělovala neviditelná zeď. Možná ji tvoří jen strach, možná jen nedůvěra sdílet s ostatními své pocity a myšlenky, ale rozhodně je stejně neproniktnutelná, jako by byla z cihel nebo kamení. Pokud je to i váš případ, vítejte!