Další erzety

15. února 2015 v 20:54 | The Wall |  Já a ti druzí
Nikdy jsem si nedával předsevzetí. Nikdy jsem nemusel plnit předsevzetí. Ale letos je vše jinak. Stojím na prahu své nové dekády, stojím nad propastí zašlých let.
Hadači všech zemí! Co se stane teď? - Budu se utápět v anaforách minulých obrazů...

 

Aeronaut

9. února 2015 v 11:26 | The Wall |  Ozvěny ticha
Přeleželý polštář. Přeleželá hlava, zachumlaná do tichých eskapád. S()ní. A někde tam uvnitř se přetáčí kazeta zánovního očekávání... - O čem že zpívá? O neviditelných gejzírech řeřavého magmatu. O pretenzích na legovanou naději. - Hloupé řeči. Hloupé...
Chvění dechu. Zadusím ho dvěma loky čisté vody a zvrhnu na sebe vyhřátou peřinu. (Kvaziselanka jedné zimní noci.) {Vystrčit hlavu z trudovitého zákopu. Nechat do sebe bubnovat šrapnely vzpomínek. A pak bez váhání, krapet procítěně, (s pohledem upřeným do očí všech těch přiblble důstojných nepřátel) zahájit svou melickou felonii.} Pach zakysaného splínu. Ucpává chlupy v nose. - A kam se poděly slzy krkavčích omylů? Roztrhaly amfory ustrašených vět? / Někdo ťuká. "Venku?" Ne, uvnitř.
{Vystrčit hlavu z oprátky a v rohu nově vybájených vesmírů říkat: "O.K., anabáze už jsou za námi." - Po chodbách se tu rozvalují palimpsety stárnoucích příběhů: vložil jsem je do huby durdících se radiátorů. Do jednoho vzplály jako ukradené brikety.}

Ležím naznak, ležím na boku, ležím na břiše. Stále se musím převalovat. Křiklavě nepříjemné. - Jako by i náš kocour, který se při návratu z namrzlých haluzí učil alespoň zčásti úspěšně létat, spal blaženějším spánkem než já.
Myšlenkové intermezzo. Cvrkot hodin. Alkoholové opojení nedovřenou francovkou. Útlocitné pavučiny. Slyším své odkašlávání.
Příkopy na cestě. Běžím. Kotníky proráží molekuly výstředního stereotypu a neomylně dopadají nazpět. Jak dlouho jsem již nezažil ten hloupoučký rituál pseudospolečenské kastrace! {Čekají na mne. A já trhám. Dokud nebude co.} - Postupně se blížím a mlhy přibývá. / ...


Z okna hledím na projíždějící autobusy. Jezdí sem tam, bez cíle; bez cíle hledím na hejna padajících bílých hvězd. Jestli je z nich nějaká šťastná?

Vybíjení

2. února 2015 v 20:33 | The Wall |  Údery do Mého světa
Co se stalo? Šedá šeď zbídačených vítězství (...) sedí na síťce proti mouchám na opačné straně okna než já a směje se - nu, nám všem - do červeného bělma černých inverzí.
A pak ten pátek. Kohorty zbloudilých se tlačily do sálu ocejchovaného archaismy zašlých režimů a vůbec to vše připomínalo spíše myslivecké doupě než místo pro oslavu. (Přestávka pro hbité, nezřízeně konvenční přestřelky lexémů.) (Přestávka pro opilecké hudrování na společné nesnáze.) (Přestávka pro úsečné výpady nepotřebné hmoty.) Tak jsme se ocitli na konci večera a jiných vazalství. (Zmizet!) Venku nokturno jako od Chopina; jen mráz teskně romonil ve znavených údech mého těla. - Čekání na modré ze silnice. - Posléze téměř bezesná noc zakončená příjezdem pošťáka, kterého jsem považoval za zloděje, protože se svou Fabií couval k nám do kopce bez zapnutých světel.
Dále jen zamlžené vzpomínky. Dny, které nám nic nedaly. Lze takto prožít celý život? --- Jako by mě cosi (čemu budeme pracovně říkat: intuice) zahnalo až sem. Na samý okraj těžké rozmrzelosti. Vyčerpávající nechuti. (...) Čekání na probuzení. Až vše krvavé splyne s nekonečnou minulostí. -- Až se rozběhnu a neviditelné okovy zůstanou trčet v zasněžené hlíně. - Zpod baretů znovu klíčí ožehavá nejistota. A vše, co se uprostřed davu velkoměsta zdálo jako "ideál", je na cestě lemované zdí hřbitova poněkud vybledlé.
 


Nebulózní

20. ledna 2015 v 21:19 | The Wall |  Já a ti druzí
Do střech příběhů se vkrádají pochybnosti. Probouzím se v nestydatě prázdném domě a sklízím negramotný strach neutěšeného očekávání. Parafráze ztuchlých textů. - Ach, jak zbaběle závidím všem těm neoblomným bláznům... - Jsem zase o dva dny starší (moudřejší); frivolně rozpolcený...

A proč plnit hloupé cíle? Copak nestačí vědomí apokalyptického velikášství? (Byl to úspěch, a to nikdo nemohl zapřít. Byl jsem na moment hrdý na všechno, co jsem dokázal a co třeba někdy dokážu... Cítil jsem to z toho zaskočeného pohledu a několika vět, které připomínaly virtuozitu Jaroslava Kociana. Ale už to jsou tři měsíce.) A v rádiu už hlásí program na další hodiny - eh, na hodiny, které tiše protrpím na kolotoči destruktivních myšlenek.

Košile, kalhoty, sako a kravata v balzamických barvách, totiž černé a šedé. Vyměřeně uměřený. Chladně nesebevědomý. || 9:02. Rekvizity jsou nachystány, hra na někoho, kým už z podstaty nemůžeme být, začíná. (...) A pak usedám k otylému Č a tvářím se neopakovatelně korektně; to na počest systému. - [mňestskí] Ano, ano! Arbitrární. (...) Úsměv. Vyschlé hrdlo a rozpraskané rty.
Udusaný spánek. Na chodbě světlo. Ale ještě nebudu vstávat.

Exorcista

10. ledna 2015 v 21:56 | The Wall |  Malorážní buřič
V jedné špinavé nanosekundě, zdaněné na počest sociálního státu, se krevní destičky slétaly k východu, aby napravily napravitelné a nenapravily nenapravitelné.
Hnus jankovité bezradnosti.
Mezi šlahouny patriarchální němoty duněly rachejtle zpola nasyceného a zpola nenasyceného žaludku.
Francouzský film s ještě dojemnější hudbou.
Cvičiště náměsíčných přesčasů. / Může být ve škole vlastně přesčas? Spíše nastavení.

Pět sedmin týdne v tichém bytě mezi pozhasínanými okny. Extatická svoboda. -- apostrofa -- (Pětilibrová bankovka.) A to ošemetné ticho. Na druhé straně... (však víte čeho).

Málo vydatná večeře. Ještě chudší druhá večeře. Ještě chudší třetí večeře. A tak dny plynou, když čas zrovna není relativní; a tak noci plynou, když budík ukazuje, že mám ještě čtyří hodiny a dvacet dva minut (a půl) nazbyt.


Jsem (zase) svrchovaně zaklíněný mezi oběma póly hmatatelně abstraktní nervozity, totiž zuřivou agonií a elegickou lhostejností. Nůše smíchu se svíjejí v úžlabinách primitivní zpuchřelosti, ale to je jen maska dryáčnické maškary. Protože za chvíli začne show. Protože za chvíli se mi začne stýskat po tůních úpěnlivé roztomilosti; tudíž by bylo záhodno na všechny krátké tepláky ve všech skříních světa našít jho vyděděné minulosti.
Intervaly čarokrásné odevzdanosti.
A pak už samotná mis(i)e. Nekorektní neformálnost, drama [to už je (příliš) ambivalentní]. Konec. Předmět hovoru zůstane úředním tajemstvím.

Kakofonický telefonát; sto osmdesát sekund nato další. - Ale dálková světla už ubíjejí temnotu. - Pražák s pryží na hokejce. Prohrává 3:6 a štolbové manifestují svou neochvějnou radost.
Dialog o roztátém sněhu. Domov. A ty věčné otázky.

Lógr zašlých slz

31. prosince 2014 v 23:46 | The Wall |  Údery do Mého světa
Sklenička hořkého aperitivu. Tupá únava.
Tichým královstvím se rozléhá mručení prchlivých hodin. Hlasy. Ozvěna dávno vyřčených slov. - Podivně fialové fotografie ze zimy roku 1995. (Budí dojem ztracené důležitosti. Středem 9 z 10 zapomenutých galaxií.) - Ale ne, jak málo toho říká hmota! Ten obličej, prosáklý melancholickou dekadencí osmiletého rytíře bez brnění (2003), to jméno, zkomolené přáteli a nepřáteli ze všech končin zrezivělého světa (2006), ta krev, potřísněná vybledlým životem (2009).
Jsme zase o hodinu blíže. (Svrbí mě kůže na zádech.) || A nemocná hvězdička uvnitř bachratého jablka. A špatní admirálové v kocábkách z ořechů. A z mrtvého úhlu se na mě mračí vánoční stromeček.

Slepená víčka. Hřejivá otupělost protopených rán.
Všechno se pomalu ztrácí. Cukroví, které jsem neomylně vyháněl z kropenatých talířů. Mokro z bot, ve kterých jsem splašeně pobíhal po zasněžené hlíně. Rok 2014, který jsem solil metatezí původních cílů...

Futsalový turnaj o plechovky piva. Puch brankářských rukavic. Znovunalezená forma a jiná nebezpečí.
Matné vzpomínky na jaro 2004. Nápisy, v nichž jsem se dotýkal provizorního nebe. Šálek kávy, ze kterého jsem se omylem napil...


Poloprázdný vlak. Z krátkodobé paměti postupně mizela jednotlivá betonová nástupiště, z bandurských pylonů stékaly kapky apatické nervozity.
Na všech válečných frontách uvnitř map za 155 rublů zívají pasáci nepochopitelně vyzývavého štěstí. Několik set metrů od marnotratného veselí spěchá expřítelkyně mého strýce. Dalších pár kroků dále lenoší chorobné kaluže. Ptám se žlutovestých strážníků na dům č. 28. Jako v případě všech ostatních pražských domů od něj nemám klíče.
V uších mi cvrlikají tramvaje. Už musím. Nikdo neříká: "Sbohem!" To znamená, že tu nejsem naposledy.

Lidé, lidé a lidé. Stačilo by jednotné číslo, ale někdy až příliš ztrácím kontakt s realitou. - "Budu trpělivý," zazpíval jakýsi hudebník z Myokardu a pak svá slova znovu užil v refrénu.
Ó pustošiví lapkové, schoulení za dříky rachitické samoty! Ó vousatí námořnici, ztracení v oceánu flambované nicoty!

Peklo. Očistec. Beatrice.

A tak tu sedím a vymrzlé prsty kreslí partitury nepromlčené bolesti. Jsem to já? Kdo ví...

Decilitry bytí

20. prosince 2014 v 19:43 | The Wall |  Ozvěny ticha
Za hradbou špinavého skla poletovaly vločky bělostné nepohody a s klinkavým zvoněním usedaly na sklíčenou zem. Každý jejich dopad jako by ještě více jitřil kondenzovaný stereotyp v purpurových žílách a unaveně hnědé oči kropil vyprahlým smutkem. - Uvnitř klece šero. Okamžiky mlhavé přítomnosti. Ještě pár minut a bude to nesnesitelné. Pár minut uplynulo a je to nesnesitelné. Musím odsud vypadnout... Musím. Teď hned. Za několik let navždy.
Venku krajně neživo. Lidé se raději schovávají za jmény v prostorných kalendářích. - Paty se boří do zkormoucené dlažby. Přede mnou hnisající výkop. Rozechvělé motory. - Zakopávám o děsivě absolutní svobodu...
Podél zkřehlých chodníků světélkují secesní skvosty. Jinak zhoubná čerň. Schody mě vedou vstříc dalším cisternám plačtivých epilogů. Otupělé vědomí. Kumbál poztrácených ctností. 12° výčitek. Prošlý cholesterol. Třicet pět minut nicotných nápadů a intuitivních porážek. Sípává bolest.

Jsem zase o týden bezdradnější. Mezi regály popsaných papírů mi dvě stříbrné lampičky hladí chundelaté obočí. - Čekání na večeři, čekání na svůj život. - A pak utíkat před další hodinou strávenou navíc v tomto městě. (Ach, jak nesnáším semafory! Která z dávno zapomenutých autorit jim povolila rozbíjet koncepce mých nahodilých plánů?) O uspěchanou chvíli později sedím v modré sedačce a dívám se do slepé tmy, která mě, doufám, za pár desítek minut přijme za svého hosta.


Osiřelé větve bohorovných javorů. Blátem zamračená tráva. Domeček z cihel a špetky kamení.
Vítr cuchal rumiště ostříhaných vlasů. Bezuzdný déšť netrpěl mou svobodomyslnou výstroj a provokoval k třaskavé zlosti...
Lýtka zahalená zádumčivým potem. (Osvícený přechod pro chodce.) Kvadranty únavy. (Dálnice z kaluží.) Stohy rozháraných endorfinů.

Opět v ringu kostrbatých snů uvnitř čtyř zašedlých stěn. Potrava pro kompanii tašek a batohů rozházená po celé místnosti; špinavé oblečení a knížky, nádoby a nevytěžované sešity, propisky a tablety pro posílení imunity. - Obaly od čokoládových bonbonů. Slupka od banánu. -- Přemýšlím, co se tu od mého dětství vlastně změnilo. Chronicky bezradný teploměr stále ukazuje nepravděpodobné hodnoty. Po stolech se pořád válí záložky zavilého ticha. Že bych to nakonec byl jen já sám? (...)
Ta slupka od banánu mě prapodivným způsobem neuvěřitelně rozčiluje.

Okluzní fronta

5. prosince 2014 v 19:48 | The Wall |  Údery do Mého světa
Na hladkém asfaltu se vytvořila ledovka. Zatím jen v televizi. Čas však volá. - Obouvám se, schovávám se pod zimomřivou bundu. Čas však volá. - Vtrhl jsem do venkovní tmy a bezděčně rozdupal tucet vánočních ornamentů v trávě. (Spěch. Jak dětinské.) - Jde o to hlavně nepřepálit začátek. První zatáčka bývá zrádná. Jednou jsem i s železným skibobem skončil u sousedů. - Stále běžím z kopce. Ještě že si autobusy tak vysoko netroufnou. - Mezi stíny sloupů pouličních lamp se leskne nechtěně blízká budoucnost. Blížím se jí vstříc. Teď jsem zastavil a čekám. Kolem se ojediněle míhají lidé.

...

Za zády se ztrácí zápach paneláků a přede mnou roste křižovatka. Tlačí mě boty. (Zatraceně. Myslel jsem, že už mi neroste noha. Můj svět je plný nepříjemných překvapení!) Zelená. Přecházím dva jízdní pruhy. Zelená. Přecházím další dva jízdní pruhy. Je to vyčerpávající.

Nové dny, staré vzpomínky a jiná dobrodružství. Jakási zteč náhody mě pro jeden večer zbavila pout předstírané koexistence, a tak jsem za zvuků neúnavné kytary a falešného zpěvu z vedlejšího pokoje (přičemž si nedělám iluze, že bych to svedl alespoň stejně špatně) dostal možnost v klidu se převalovat z boku na bok a snít o blaženém spánku. - Tomu se, myslím, říká studentský život.


Směr dvakrát čtyři písmena. To jako vlak domů. (...) Vystoupím mezi hektolitry betonu a uteču z dostřelu pohledů stovek, tisíců lidí. Zabarikáduju se mezi potrhanými plakáty kdysi dobrých fotbalistů a budu plýtvat zbytečnými večery, které už nikdy nebudou jako dřív. Vlastní sestra se mě snaží připravit o monopol týrání společnice.

Záchvaty následných porážek

21. listopadu 2014 v 21:26 | The Wall |  Vítěz i poražený
Týdny, celé týdny se mi nezachytitelně prosely mezi roztřesenými prsty...

Když ze špinavých ulic zmizí všechny ty dávivé výrazy lidí (lidí!), celé mé batikované impérium vypreparované nadřazenosti se rázem rozpadne. A vcelku nezáleží, zda ve sladkobolný troud nebo placatici* nicoty.
Odpoledne, podvečery, večery, noci, uspěchaná rána navrhují a realizují své domýšlivé plány; sedím a ztrácím neznělé touhy, stojím a neztrácím smělou rýmu.
Na šeredném stole zejí prázdnotou dvě nádoby na lepší jídlo (tak jako můj bezkřídlý mozek asi tři pídě od nich).
Šumy a tóny mi rozeznívají ladičku. Fonémy, slabiky, slova, větné úseky zpívají o dosažitelných životech (blouzním!) a já... co já? Motá se mi hlava. A (blouzním!). - Dole pod naším lénem hrtany spílají kalnému tichu a já... co já? Chci spát.

Teď jsem zhasl lampu. Stín obklopil aglomeraci mého (s)vědomí.


Rozžhavená kamna. Tři hodiny ráno. Nahluchlou kotlinou se rozléhá kohoutí kokrhání. Je zmatené - tak jako moje.

Sviť, měsíčku, sviť,
ať můžeme nýt
po medových závratích, které jsem zapřel při návštěvě čekárny u lékaře.

Postel, ze které mi nečouhají nohy. Nerozbitná sklenička plná vypité vody. Zdánlivě zaseklé okno.

A věrohodný rozvrh na plánovanou přípravu se roztekl jako hořká čokoláda, kterou přežil jen její nevzhledný šosák. Vlastně ani nebyla dobrá, takže se raději věnujme zhovadilým zítřkům, kterých očividně nikdy není dost. - Možná si za to můžu sám. Určitě si za to můžu sám.


Dost! Už nechci myslet na příští popravy. - Ležím a v hlavě mi lavírují katamarány...



* Srov. SSJČ IV., 1989, s. 117

Antologie roztřesených čar

8. listopadu 2014 v 22:40 | The Wall |  Údery do Mého světa
Jak je to těžké! Žít? Zavřenýma očima pozoruji chvějící se strop nízkotonážního vězení. ve kterém teď čas od času ztrácím čas. Pitoreskní šerosvit rozlitý po téměř prázdném pokoji. Kdosi se mě snaží přesvědčit, že jsem celou svou vahou v přítomnosti, ale já jen bezvládně ležím a schovávám své šarlatové/šarlatánské myšlenky pod vybledlé povlečení, jako by to byla ta poslední věc, kterou ještě nesklál hnilobný proces symbiózy s realitou. ... Vedle mě se zarputile chvěje dřevěná masa, kterou jsem vyzdobil artikuly budoucích (?) znalostí; kolem se rozléhá tlukot rozmařilých slov - snažím se neztrácet klid, který mi jednou provždy chybí - dělí mě od nich jen těžkopádné sklo...


Dnes je pondělí, ale zítra je také den. Zase budu ležet na márách trudnomyslného vazalství a v tisíci po sobě následujících okamžicích ztratím endogenní sílu tnout hrdla kmánům siré prázdnoty.

Dvacet čtyři hodin (a pár haléřů k tomu) spí v prachu na podlaze. Stůjte, vy maršbatalióny zakaboněných vteřin! Nestíhám po vás (slečno) tesknit. Ale buďme trochu pragmatičtí - co se za tu dobu stačilo změnit? Jsem roztěkaný. A mávám nešporům hartusivých přátelství. ... Poslední spřeženci mezi zbytky cereálního pečiva. Řádky a řádky kamuflované věčnosti.

Propotil jsem se k dalším poločasům rozpadu. A mám se z toho snad radovat? Mosaznými zřítelnicemi hledám nachlazené harlekýny za fintivými vázami v oknech rodinných domků. Šklebí se do modrookých monitorů a věří ve svůj život.


Konečně zase splývám s rodnou prstí. - Mží. Kapky obalují mou ztracenou tvář šimravými vousy. Opilé javory šustí spadaným listím, poslední dva klouzky sezóny klímají v žehravé trávě, horliví domovnící postávají v antišámbru vyhřáté budky...
V těle mi vrčí zvlčilá únava. Mám hlad. A za špinavou záclonou vykouzlila terpentýnová tma další zpustošený večer. Nyní už zbývá pouze čekat. Čekat na absoluci.

Kam dál